Krátce úvodem...Osaka, Universal Studio City (USC)…je velkoměsto jako spousta jiných. Celkem výstavné centrum je přeplněno luxusními obchody, okolo kterých děláme normálně veliky oblouk.Yokohama, má svůj šarm, ale ne takový který opěvuje šlágr „Japonečka malá“.
zábavní park v přístavu jorgos
Až po zhlédnutí nabídky a cen v těchto buticích chápeme, proč Japonci tak urputně v Evropě nakupují a proč se jim zdá i shopping na Bahnhofstrasse v Zürichu výhodný. Vysoká luxusní daň v Japonsku je toho příčinou…Stáli a rozmýšleli jsme kam se vydat z nádraží. Zřejmě jsme vypadali dost bezradně a proto se nás spontánně ujal muž vyššího věku. Zeptal se zdvořile s omluvou, velmi slušnou angličtinou, odkud jsme. Hned prozradil, že poznal hokejové mužstvo Česka, rozzářil se a zvolal biteje, biteje! Par sekund nám trvalo, než jsme pochopili. Byl to neopakovatelný zážitek! Svěřili jsme se mu tedy, že hledáme něco útulného na jídlo, se stolem a židlemi a ne u baru, jak tam bývá „dobrým“ zvykem. Pán si nenechal vymluvit, že nás osobně doprovodí a brzy jsme zjistili, že nám udělal velkou službu.
Vedl nás podzemními chodbami labyrintu nádraží i metra, která jsou vždy v podzemí. Místa je totiž všude nedostatek. Nakonec jsme s ním vyjeli výtahem a stanuli v centru úzkých uliček a stovek hospůdek, tak jako my máme rádi. Chtěli jsme se mu nějak odvděčit, pozvat ho na sklenku, ale omluvil se, že velmi spěchá domů…
Tentokrát jsem vyzkoušeli typické jídlo, které se vyznačuje „množstvím a přesto kvalitou“ – spousta malých porciček pěny z něčeho ???, dobře okořeněné byly následovány dalšími porcičkami něčeho jiného v mističkách stejné barvy a tvaru. Restaurace byla dobře obsazená, což svědčilo o tom, že jsme si dobře vybrali…najednou bylo deset a všichni opustili sál, tak jsme zaplatili a šli taky. Jako na povel.
Dna dny jsme bydleli v aglomeraci Osaky, v Universal Studo City. Jak název napovídá, jedná se o obrovský zábavný komplex jako Disneyland v LA. Již od časného rána do přesně 21 hodin bylo i přes izolující sklo v hotelu slyšet vřískání 6Oti Japonců na krkolomném toboganu. Nic pro nás, ale protože USC je zároveň nedaleko dopravního uzlu, tak jsme se od tud dostali všude co by dup. Jednou jsme se vrátili z výletu nad očekávání brzy - zase díky rychlosti Shinkanzenu. Přešli jsme tedy na druhý peron a nasedli ještě jednou do vlaku, tentokrát do Yokohamy.
Yokohama
Město je velmi čisté, nově vystavěné, protože za 2.SV jej 600 amerických letadel, vesměs bombardéry B-29, silně zdecimovaly. Dnes je sídlem koncernu Mitsubishi a mnoha mezinárodních firem. Orientace je v Yokohamě tradičně bezvadná a již první atrakce, o které se zde zmíním, není daleko od nádraží. Poblíž největšího přístavu je totiž i nejvyšší budova Japonska – skoro tak vysoká jako Eiffelovka.
Do střešního restaurantu s vyhlídkovými terasami jezdí nejrychlejší výtah východní Asie, tak hurá do výtahu. Měli jsme trochu naspěch, nastoupili jsme jako poslední, dveře se hned zavřely. Cudná Japonka stála zády k nám, začala vysvětlovat technické podrobnosti…a nic, my jsem přece chtěli nahoru a stále nic. Málem jsem se na ni obořil, tak jsem byl zvědav, jak to shora vypadá a navíc se začalo stmívat. Než jsem zvedl hlas, tak se otevřely dveře výtahu a my jsme byli nahoře. V duchu jsem se styděl. Jedinečná technologie tohoto výtahu omezila zrychlení a brzdění na veličiny, které člověk nepocítí. Zase jsme o další zážitky bohatší. Pomalu se stmívalo, scenérie přístavu a pohled na horu Fuji se měnila každou minutu. Samozřejmě, že jsem udělal desítky fotek a krátil si tak čekání a zdejší specialitu, naloženou chobotnici. Další zajímavostí Yokohamy je Chinatown, typický, tak jak ho známe z Ameriky…ale na půdě tradičních nepřátel na nás působil trochu podivně – a Čínu máme za sebou…
Nakonec ještě krátkou scénku z hospůdky, kam jsme zašli podruhé, tak to jídlo bylo dobré. Nejen, že si na nás majitelka vzpoměla, ale dala si záležet abychom dostali místo navzdor obsazené restaurace. Zasedli jsme do vosího hnízda. U vedlejších spojených stolů sedělo zřejmě celé oddělení, podle stejného oblečení asi z místní banky. V celkem pravidelných intervalech se všichni rozesmáli řvavým smíchem, pak zas propukli v neutuchající potlesk a tak to šlo stále dokola. Zábava byla v plném proudu. Při každém přípitku,a těch už mělo toto mužstvo za sebou pěknou řádku, se situace s malými obměnami opakovala. Samozřejmě, že jsme si všimli, že se vše točí kolem jedné osoby, která byla o něco starší než ostatní. Majitelce ten rambajs též nebyl vhod, ale nepřicházelo v úvahu, že by zakročila. To se nedělá. Najednou ten jeden „hlavní“ zaplatil a všichni vypadli .Majitelka si též oddechla a s poklonou přinesla na začátek, jako omluvu dvě skvělé, husté rybí polévky, podobné halázslé nebo bouillabaisse. Dozvěděli jsme se o zažitém zvyku, že šéf zve své podřízené na večeři. Omluva ani výmluva neexistuje. Když uvážíme, že bylo asi půl desáté a většina zaměstnanců dojíždí nejméně hodinu…tak už nás spící cestující nikdy neudivili.
Japonsko skýtá na podívanou a na poznání o zvyklostech daleko více, než je možné stihnout a dostat „na papír“. Navíc se připravujeme na dlouhý přelet do Kalifornie…tak zas příští pondělí Jirka
