11...cesta po Japonsku - Kyoto, čím déle tím raději

Cestu po Japonsku a bydlení jsme si z logistických dovodů rozdělili na dvě části - severní a jižní. Dávalo to smysl do té doby, než jsme zjistili, že Shinkanzen (viz Rychlovlaky 1.4. na i-dnes …) díky své rychlosti „umožní zdánlivě nemožné“. Další cíle jsme tedy vybírali téměř bez ohledu na jejich geografickou polohu.

slečny jdou s dárečky na svatbu Jorgos Milonas

KYOTO  za jeden den, je výkon podezřelý z rekordu…

Bývalé hlavní město Japonska, sídlo vládců a císaře (Tenno, Shogun) se může pochlubit plánem města z 8.století, který je v centru zřetelný dodnes.  Mocné vlády ( Kamu, Heinan. Muromachi) se střídaly po staletí až do úpadku  města v  15.století.  Většina památek pochází z následné doby nového rozmachu  pod ceptrem Hideyoshiho. Tolik k historii, která je zřejmá na každém kroku.

Kyoto je nejen město se 1600 budhistickými chrámy a chrámky, ale též moderní, kulturní a univerzitní  město. Na 40 renomovaných univerzit, z nichž 4 nejznámější: státní Kyoto, Doshida, Ritsimeikan a Prefekturní,  si dělí mladou elitu národa.

Ze zkušenosti nám organizátor naší cesty Alcatravel poradil vystoupit nejdříve na rozhlednu, která je hned u nádraží.Tam jsme se bezvadně zorientovali a rozhodli dobýt Kyoto pěšky za jeden den…

Vyrazili jsme od rozhledny na okružní procházku městem po směru hodinových ručiček. Již záhy jsme narazili na tři chrámy, kláštery a nádherné zahrady s posvátnými stromy, a tak to šlo dál.  Vzdálenosti jsme mírně podcenili a tak první odpočinková stanice měla byla už na hradě

Hrad Nijo-jo vlastně žádný hrad není, ale je to rezidence, sídlo tehdejšího Shoguna. Přesto a právě proto z odpočinku nic nebylo. Nádherné, strohé prostory (přísný zákaz fotografování), po požáru znovu postavené v pozdním středověku – samozřejměje Nijo světovým kulturním dědictvím UNESCO.  

Téměř nekonečné zahrady jsou zalesněny  vesměs 400 let starými  bonzaji. Kolik druhů, to už nevím, ale představte si 2-3 metrové stromky, se strukturou dospělých 40 metrových stromů – uchvacující pěstitelská tradice a umění.

Pokračujeme staršími čtvrtěmi, nízké domky připomínají Evropu, nikde není zvlášť zamčeno, zřejmě panuje důvěra. Nakonec se přemisťujeme veřejnou dopravou do další historické části města. I tady na nás čekají krásné památky a výborný oběd – sice zase nevíme, co jsme objednali, ale byla to pochoutka. Kdo nemá rád ryby, tak ať sem nechodí ;-) 

Konečně jsem uviděl na ulici veterána v provozu. Majitel rád přibrzdil, nechal se nafotit – samozřejmě, že vznikla pěkná kolona, ale nikdo netroubil. Stačil jsem mu jen říct, že děkuju a že mám doma taky jednoho… a pak jsme si ještě dlouho mávali.

Posvátná vyvýšenina v jinak plochém městě, kde je těch zachovalých, ale i zřícených chrámů na stovky,  je zároveň japonským poutním místem. Procházíme od jedné památky ke druhé, zprvu mojím tempem, pak musíme zpomalit a po třech hodinách se zřejmě blížíme ke „středu zájmu“. Průvod davů se už téměř nehne ani sem, ani  tam. Nevadí, o to déle se kocháme krásami starého města a pozorujeme lidi.

Odlišují se značně... často ve dvou, nebo ve skupince, tradičně nalíčené slečny...  Našinec by řekl gejši, ale jedná se o styl, v jakém se chodí na svatby a jiné slavnostní příležitosti, a že těch je každodenně v tomto distriktu habaděj. Osmělil jsem se a požádal o fotku – žádný problém, dokonce naopak, měly vždy velkou radost. Historické, velkokolé  rikši se prodíraly s japonskou zdrženlivostí, takže byly stejně rychlé jako pěší lid.

Občas jsme odbočili do zahrad k templům, všude vysmýčeno, dekorativní  rybníčky, zlaté rybičky, můstky a mostíčky a  obligátní fotografování. Již dvouleté slečínky s kimonech zvedaly ručičky s prstíčky do V a s hlavičkou ledabyle pootočenou se usmívaly jako měsíček nad  Holywoodem. Mimochodem, děti se v Japonsku kočárkem snad nikdy nevozejí. Buď je rodiče nesou, nebo děti pobíhají a to snad, samozřejmě přeháním, od šesti měsíců! Každopádně si na žádné kočárky nepamatujeme.

Bezděky jsme dospěli  k hlavnímu seskupení největších svátostí a památek, které jsme v proudu davů nemohli minout. Červeně a zlatem natřené dřevěné konstrukce jsou pro nás navzdor únavě opravdovým magnetem. Znova a  znova vytahuji fotoaparát, i když vím, že podobných fotek už mám stovky.

Téměř na konci sil jsem se nechal přesvědčit a usednout do čajovny, jako ostatně stovky jiných souputníků, což je pro mne „ztracený“ čas.. Když pak přišlo na věc, tak jsem si objedal osvěžující pivo. Poslední kilometry naší exkurze jsme rozdělili na pěší úsek a přímý autobus k nádraží, kam jsme se už těšili.  Zase pojedeme shinkanzenem a já budu mít chvíli klid na ťukání do pocitače…a napsat do blogu.

Jak málo v r. 1945 chybělo a všechny tyto památky by zkončily jako Hiroshima?  To už dnes ví málo kdo. Kyoto bylo v americkém vrchním štábu prioritním cílem pro svrhnutí atomové bomby na konci 2.SV.  Až v posledním okamžiku po masivní intervenci z řad senátorů vojenské velení od atomového útoku na Kyoto upustilo… přístí pondělí bude o Osace a Yokohamě            ahojirka