10. Hiroshima a její protiklady Miyajima a Nikko

Hiroshimu a její symbolickou hodnotu s jejím celým dopadem lze pochopit jen na místě. Hrůzy války nám do té doby dokládaly fotografie, filmy a psané dokumenty. Na místě je to ale o živých lidech a jejich mrtvých rodinných příslušnících. To jde pod kůži.  (Nehodlám diskutovat opodstatnění nebo nesmyslnost svrhnutí atomových bombna dvě japonská města) 

A-dom, Obchodní komora, veletržní palác, stavitel Jan Letzel Jorgos Milonas

HIROSHIMA je přístav na jihu hlavního ostrova se středověkou historií, která se odvíjela od 16.století pod vlivem bohaté rodiny Asano, vládnoucí na „Kapřím hradě“. Od konce 19.století se ještě zvýšila její důležitost přípojem na železnici, za 2.SV byla Hiroshima sídlem armádního štábu. Poslední dny války sehrála historickou roli jako cíl a oběť atomového útoku USA. Město je dnes zase vybudováno, jako by se (téměř) nic neudálo, jen několik památníků a stálá dobrovolná  stráž místních obyvatel u Domu atomové bomby upřipomíná onu katastrofu.

Jako památník za všechny oběti byla vybrána vyjímečně zachovalá ruina budovy obchodní komory, postavená  1915 českým architektem Janem Lenzlem. Budova s její kopulí připomíná ministerstvo průmyslu v Praze.  Ruina, Hirošimský památník míru, nazvaná také Atomový dom, je dnes zakonzervována a kolem ní se každodenně (!) setkávají potomci obětí atomového útoku, vybaveni názorným obrazovým i tiskovým materiálem. Neúnavně a bez výčitek vyprávějí o událostech předcházejícím výbuchu. Nejpozornější se nám zdáli američtí turisté. 

Aktualizace: pozorný čtenář P.A. z Náchoda mě právě, 14:14, dodal zajímavou informaci, cituji: "...Architekt Jan Letzel se narodil v Náchodě a údajně je zde i pohřben - některé zdroje ale uvádějí, že hrob je prázdný. Zemřel totiž na lues a občané Náchoda údajně nesouhlasili s jeho pohřbením..."

Výbuchem bylo okamžitě spáleno téměř 100000 obyvatel, na následky postupně umíralo dalších 100- 200 tisíc ozářených…Otřesný „detail“ je, že tisíce studentů bylo odveleno do města, aby uklízeli po předchozím náletu a v tom byla svržena atomová bomba – její výbuch ve vzduchu (ca. 600 vysoko) způsobil nepředstavitelný žár a tlakovou vlnu, radioaktivní záření dokončilo dílo zkázy.  Tak zahynula i mladá elita národa. Jedna z mohyl nám to připomíná. Jiný památník je věnován dětem.

Po těchto dojmech jsme už neměli sílu jít do muzea, které je součástí parku, kde kdysi bylo centrum Hiroshimy.  Sedli jsem si do tramvaje a projížděli město křížem krážem. Občas jsme objevili připomínku na onen 6. srpen 1945 – např. dva kameny ve výkladní skříni hypermoderní banky připomínají rozhlasovou budovu, která na tom místě stála a kde zahynulo několik set zaměstnanců žhavým vzduchem…

Štěstím v neštěstí bylo, že výbuchem ve vzduchu byla kontaminace půdy malá, radioaktivita působila jen krátce a zbytková radioaktivita relativně brzo opadla, takže co se týká radioaktivity, jsou dnes v Hiroshimě stejné hodnoty jako všude jinde. Město má dnes přes milion obyvatel...

MIYAJIMA
Naším dalším cílem byl posvátný ostrov,  jehož návštěva na nás působila jako očistec. Železnice nás za necelou hodinku dovezla do přístavu, kde čekaly převozy na ostrov Miyajimu, který platí jako jeden ze tří nejkrásnějších míst celého Japonska. Ostrov se pyšní největší posvátnou bránou (Torii) z kmenů stojících ve vodě…Červené kmeny mají obvod až 9 metrů a váží 120 tun. Torii patří k nejfotografovanějším symbolům Japonska.

Na ostrově je několik chrámů, z nichž nejstarší je budhistická svátost Senjo-kaku, postavená v 16.století beze stěn, z ohromných klád. Sousedící pětipatrová pagoda je vlastně zázrakem stavitelského umění. V Japonsku je jen pět takových staveb, kde centrální osa, trám, sahá od špice jen do prvního patra…Z Miyajimy, kterou smějí ženy navštívit teprve od minulého století, se mrtví z rituálních důvodů okamžitě vyvážejí  na hlavní ostrov, aby „neznečistily posvátnou půdu“

Jako turistická atrakce platí spousta stánků se suvenýry a jídlem, což dělá z ostrova poutní místo. Stovky krotkých srnek, mísících se do lidských davů se vyznačují neuvěřitelnou drzostí, vlezlostí a tvrdohlavostí a starají se doslova o úklid na ostrově. Nevěříte? Téměř všechna jídla se totiž podávají v papíře, papírových kornoutech a miskách z papíru, které jsou nasáklé tukem místních delikates jako jsou grilované chobotnice, meduzy, kalamáry, ústřice, párky, pizzy apod.

Srnky jsou na to jako divé, celulozu potřebují k trávení…a  nejednomu dítěti prostě vyškubnou kornout a snědí ho, at´je plný nebo prázdný. Jindy vás pronásledují a čumákem žebrají o papír. Žádný papír na zemi dlouho nevydří. Srnky strkají hlavou tak silně, že slabé pohlaví hystericky vříská a snaží se uniknout. 

Na severu ostrova je hora Misen, přes 500 vysoká, pokryta opravdovým pralesem a vede na ní lanovka, což je pro Japonce velká atrakce. Na ostrově se oddává ve velkém stylu, zájem je tak velký, že se Miyajama stala jedním z nejdražších svatebních míst. Chrámy jsou propojeny lávkami, aby byly přístupné i v době přílivu.

Návrat z ostrova se může stát věcí velké trpělivosti. ve čtyři hodiny do Japonců jako by střelí a všichni najednou běží k lodím, kde se utvoří kilometrová fronta poklidně stojících rodinek, dětí a kočárků. Nemusím podtrhávat, že děti nevyvádějí, spíš klimbají.  

NIKKO   

Rekreačních oblastí je v Japonsku pomálu a ty které jsou vyhlášené, není radno navštívit o víkendu. Nikko patří  k těm nejkrásnějším a vyznačuje se i historickým pozadím, které je spojeno se stavbou prvního chrámu Rinno-ji v 8.století...

Později přibylo několik dalších nesmírně bohatě zdobených chrámů a vysoká pagoda. Popsanou procházku od nádraží nedoporučuji, protože z 800 metrů se záhy stane několik kilometrů.

První chrámky míjíme už za svatým mostem, pak se krajina zvedá a spletité uličky umějí pěkně zmást.  Nakonec jsme hlavní atrakce našli. Mausoleum, Nikko Futarasan, chrám Shito a Nikko-Toshogu, jemuž vévodí známá řezba tří opic, z nichž jedna nevidí, jedna neslyší a jedna nemluví. 

Po zaplacení mírného vstupného a zutí obuvi jsme si prohlédli dosud nevídané…tolik ornamentalistické ho bohatsví, až oči přecházejí.
Nejstarší chrám je uvnitř moderní budovy, která jej chrání před povětrnostními vlivy. 

Japonští makakové jsou zde posvátnými zvířaty, přemnožili se a když se rozhodnou uspořádat nájezd, tak je to značně nepříjemné.  Měli jsme štěstí a místo s makaky jsme se spřátelili s pravými Japonci, kteří nás sami zdvořile oslovili. Výměna zkušeností a zážitků z cest je zřejmě pro ně samozřejmostí. Kontakt s nimi udržujeme sporadicky mailem dodnes.  

Shinkanzen nám zase umožnil dost dalekou cestu a příští pondělí  bude o Yokohamě, Osace a automobilovém muzeu v Tokyu.