Žijeme ve světě, který je ve skutečnosti úplně jiný než si myslíme a než vnímáme svými smysly. Má své dané zákonitosti, ať se nám to líbí či nikoliv. A možná také realita, jak jí vnímáme, je fikce a klam našich smyslů. A co to má společného s naším štěstím? VŠECHNO!
Může za náš pocit štěstí společnost, ve které žijeme (navzdory tomu, že jsme její neoddělitelnou součástí a spolutvůrci společenského vědomí)? Anebo za to mohou „ti nahoře“, které tak rádi kritizujeme a o kterých jsme skálopevně přesvědčeni, že snad je jejich prvořadou povinností se postarat o to, abychom byli šťastní (proboha, jenom to ne!, snad každý z nás máme svůj vlastní rozum a sami se máme možnost svobodně rozhodnout o sobě samých, jak myslíme a co děláme). Anebo to také může být převážně naše osobní záležitost, jak sami vnímáme štěstí a co si pod tímto pojmem představujeme?
V režii zákona příčin a následků, se vše děje, vše se vyvíjí a mění. I naše životy. Nic není samo sebou, ani se nic neděje jen tak jakoby náhodou. Události a jevy (přírodní, společenské, klimatické, ekonomické či jakékoliv jiné) mají a vždy měly z universálního hlediska samotného bytí objektivní a duchovní charakter a dějí se právě na pozadí těchto zákonů, kterým velmi často nerozumíme, nebo nevěříme, že existují. To, že něčemu nevěříme, nebo jsme to nepoznali, neznamená, že nějaký jev mimo naše smyslové vnímání neexistuje. Náš život není náhoda a už vůbec není a prioti důsledkem rozhodování někoho jiného. Obraz našich životů je dán tím, co skutečně děláme a jaké to má konečné budoucí důsledky.
Každému našemu činu, kolektivnímu činu národa či společenství, předchází naše a zase jen naše rozhodnutí vycházející z našeho myšlení. Jsme tak každý všichni odpovědní za celospolečenské vědomí, ať se nám to líbí nebo ne. Je to princip vnímání naší odpovědnosti za bytí obecně. Máme dar svobodně se rozhodnout, zda budeme součástí procesu tvoření či destrukce, nebo chceme-li ne-tvoření. Svojí „nevědomou“ volbou ubližujeme nejen sobě samým, ale i svým nejbližším a ostatním lidem bez rozdílu. K tomu nám vydatně pomáhá naše vidění světa, tedy upřednostňování materiálního před duchovním. Spolu se svobodou rozhodování máme plnou odpovědnost za své myšlenky, rozhodnutí i činy, ke kterým se však velmi neradi hlásíme, a za vše co k sobě jakýmkoliv způsobem přitahujeme. Většinou ale raději obviňujeme druhé za naše neštěstí, společnost, politiky, žehráme na svůj osud a jenom jaksi vynecháváme ze soudů „ze hry“ sami sebe!
Zažíváme nevědomky jen povrchní a krátkodobá štěstí, která si už ani naplno neužíváme. A mezi těmito „záblesky tzv. mini-štěstí“ žijeme v každodenních starostech, neustálém shonu, hledáme viníky našich neúspěchů, lopotíme se, abychom každý den vydělávali peníze způsobem, který nás vlastně ani nebaví a v zápětí je utráceli za věci a požitky, které de facto ani nepotřebujeme. Štveme se za vidinou nadbytku a plýtvání jako míry štěstí a spokojeného života. Touhu po štěstí jsme povýšili na svůj životní cíl, ať to stojí, co to stojí. Ten pak stavíme na modle vlastnictví čehokoliv, ale především na magické síle moci. Moci, která trvá, dokud u nás samých přetrvávají důvody její existence – tj. setrvání v nějaké funkci, „vlastnictví“ někoho, vlastnictví peněz a majetku, schopnosti manipulovat s druhými lidmi, dispozicemi velké fyzické síly, vlastnictví zbraní apod. Děláme (mnohdy nevybíravě a bezohledně) vše pro to, abychom si udrželi důvody moci, kterou vládneme, neboť se na ně upínáme jako na cestu ke štěstí.
Ve skutečnosti nám ani nejde o materiální vlastnictví, ale podvědomě o pocit touhy po štěstí z tohoto vlastnictví. A o to je to horší, neboť naše touha je navěky neukojitelná. A tak současně zažíváme strach z nedostatku štěstí a strachu ze ztráty alespoň toho, co už si myslíme, že máme. A přijde jeden okamžik v životě lidském a vše se zhroutí jako domeček z karet. Tak mě v této souvislosti napadá, že právě naše „touha“ po štěstí může být tou prapříčinou všech společenských či ekonomických krizí, s důsledkem „přehřátí“ ekonomiky věčnou honbou za vyššími a vyššími zisky, mít stále víc a víc.
Už se bojíme radovat (přeci jsme již dostali za svůj život tolik ran osudu, a víme, že po každé radosti vždycky přišla nějaká rána), bojíme se vztahů (tolikrát jsme se v lidech zklamali, lidem se nedá věřit), bojíme se budoucnosti, protože všude kolem nás slyšíme jen katastrofické scénáře, posloucháme zprávy a čteme internet, kde nacházíme jen zlo, násilí, negace, negace a zase jen negace! Bojíme se neuznání (tolikrát naši nadřízení, příbuzní neuznali naše zásluhy, dostatečně neocenili naše výsledky apod.), bojíme se chudoby (zvykli jsme si na životní standart, který bereme jako samozřejmé životní minimum, jsme přesvědčeni, že ostatní se mají lépe než my), bojíme se samoty, že nás už nikdo nebude potřebovat, že zůstaneme po zbytek svého života opuštěni (znám přeci mnoho lidí, které potkal takový osud, děti zapomněli na své rodiče, mnohokrát jsme se cítili osamoceni, přestože kolem nás byla spousta lidí), bojíme se nemocí (je čím dál tím více vážně nemocných lidí, kteří trpí a nikdo jim není schopen pomoci, jsou sami se svou nemocí, a bojíme se, že až nás to potká, nezvládneme to), bojíme se tragédií (zažili problémů dost a dost, a kolik životních tragédií na nás dolehlo), bojíme se smrti (jsme tak silně připoutáni svými city ke svým blízkým, k majetku a k penězům, které jsme si za svůj život našetřili, máme pocit, že jsme si svého života ještě ani neužili a už bychom to měli všechno opustit).
A tak se ve svých myšlenkách zabýváme převážně tím, co nechceme, aby se stalo, anebo se toho bojíme, že to nastane navzdory našemu úsilí docílit pravého opaku. Je život opravdu tak strastiplný? Není štěstí jen pohádka pro dospělé, nedosažitelný sen? A proč to tak je? Má toto dilema vůbec nějaké řešení? Je opravdu úděl utrpení skutečnost, realita, se kterou se nedá nic dělat? Myslím si, že odpověď bychom měli hledat sami v sobě.
