Náboženství, jak to vidím já.

       Smutný až dle mého názoru tragický je obraz dnešní doby, kdy se z našich životů vytrácí víra a role náboženství pomalu ustupují spotřebnímu a povrchními životu v pohodlí a nadbytku. Je tím umožněn zvýšený vliv sekt a zneužívání tradičních náboženství po celém světě k ekonomickým a mocenským cílům. Všichni bychom si měli uvědomit, že i my sami máme svůj díl odpovědnosti za tento stav a měli bychom přispívat ke spolupráci všech věřících bez ohledu na vyznání. Naděje každého z nás je v duchovním životě.

       Ježíš Kristus je pro mnohé, zvláště pak pro křesťany, důležitým pomocníkem na duchovní cestě a především prostředníkem v komunikaci s Bohem. Dnes snad již nikdo nepochybuje o tom, že skutečně žil a že jeho život byl výjimečný. Jeho příklad je hluboce zakořeněn v srdcích věřících. Jeho odkaz však nebyl určen jen křesťanům, ale snad právě ještě více nevěřícím, kteří žijí bez vědomé přítomnosti víry a bez zjevné snahy důsledně dodržovat celospolečensky uznávané morální či etické zásady. A nemluvě o úspěšnosti takové snahy, nevyjímaje samotné věřící jakéhokoliv vyznání.

       Když jsem přemýšlel nad životem Ježíše Krista a především nad tím, jaký význam má pro nás Jeho život a osobní příklady života mnoha jiných osvícených, dospěl jsem k následující úvaze. Odhlédnu-li od skutečnosti, že pro křesťany je Ježíš Nazaretský jedinou uznávanou, ústřední a nezastupitelnou autoritou ve víře v Boha, pak v historii lidstva před Kristem i po Kristu žilo a zcela jistě v současné době i žije mnoho stejně osvícených lidí, a to i mimo vliv křesťanství, jejichž úkolem bylo a jest přinášet pravdu o životě, vést lidi k pokání, osvobodit je od utrpení a probudit je ve víře a k naplnění smyslu láskyplného života.

       Měli bychom všichni společně usilovat o to, aby lidé nehledali rozdíly mezi jednotlivými náboženstvími a jejich prostřednictvím kohokoliv kastovali na pravověrné, a na ty, kteří jako pošetilci věří na „osvícené osobnosti“ a jako hlupáci nevidí tu naši, jedině zaručenou pravou pravdu pravd. Zřejmě se shodneme na tom, že smyslem víry je především ztotožnit své životy s nejvyšším principem Lásky, s Bohem. V Bibli se hovoří o tom, že podle ovoce, jaké nese strom, se pozná, zda je dobrý či špatný. Je to krásné podobenství o našich životech. Naše skutky jsou oním ovocem a podle nich se pozná, jací skutečně jsme.

       A pokud budeme na kohokoliv nahlížet z tohoto pohledu, pak bychom už asi nemuseli mít tak velký problém s tím, zda je někdo křesťan nebo evangelista či pravoslavný, nebo i muslim atd. Důležité je to, že pro daného člověka jeho víra plní svůj účel a má pozitivní dopad na jeho život a okolí. Darebákem člověk není proto, že je a priori stoupencem nějakého vyznání, ale proto, že osobně zneužil díky svému postavení v dané náboženské hierarchii uznávané duchovní principy onoho náboženství jako instituce k manipulaci s lidmi, k posílení vlastní moci či zneužití lidí v nouzi, nevědomosti apod., k ospravedlnění násilí ve jménu svého náboženství atd.

       Toto mé přesvědčení mne vedlo k tomu, abych se pokusil (alespoň stručně) najít společný pohled jednotlivých náboženství na víru v Boha. Křesťanství je základem mnoha náboženství, podobně jako buddhismus. Křesťanství je velmi blízká například pravoslavná víra, která má Ježíše Krista ve stejné úctě a podobně je tomu i u církve evangelické. Protestantská církev vychází z křesťanství, kdy jejímu vzniku napomohla v 16.století kritika poměrů v katolické církvi zneužíváním odpustků apod. Islám uznává Ježíše jako jednoho ze čtyř proroků, ale za posla Božího považují proroka Muhammada. Východní náboženství učí věřící být sami změnou ve svém životě. Osvícence jako Buddhu přitom uctívají jako osobní příklad cesty osvobození a nikoliv jako a priori spasitele. Ale na různosti je svět založen. Když nám nevadí různost rostlin, zvířat, lidské rasy, tak proč různost podoby lidské víry!?

       Pozorný čtenář si jistě uvědomí jednu nezpochybnitelnou skutečnost. A to, že všechna zmiňovaná náboženství a mnohá další ve své podstatě uznávají Boha (nebo chceme-li universální duchovní autoritu) a snaží se s ním sjednotit. Jen v tom, jakým způsobem to činí, se mezi sebou liší. Víra člověka v Boha prostě buď je, nebo nikoliv, což je jednoduchou odpovědí na to, jaká víra má být. Víra je o našem srdci, náboženství jsou „pouhé“ instituce.

       Má-li být vše pořádku bez ohledu na vyznání, ke kterému se hlásíme, musí být  prvotním cílem všech zmíněných náboženství cesta k Bohu a láskyplný život věřících v pokoře a soucitu.

Odkaz na související článek: http://www.reikicentrum.cz/?p=369