Ústavní právo v praxi

Vyznat se v ústavním právu je docela šikovná věc, neboť ústavní právo je velmi specifickým odvětvím práva, které podmiňuje každý zákon, který v této zemi vstoupí v platnost. Vtipné ale je, že existují v naší zemi i zákony, které nejsou v souladu s Ústavou ČR a přesto platí.

Článek 51 ústavního zákona 1/1993 Sb. (Ústava ČR) říká --- Přijaté zákony podepisuje předseda PS PČR, PREZIDENT REPUBLIKY a předseda vlády.

Kdo ale zná zákonodárný proces, tak ví, že prezident republiky má právo tzv. suspenzivního neboli odkladného veta s výjimkou ústavních zákonů. Tudíž, projde-li zákon po zákonodárném procesu až na stůl prezidenta republiky, má právo jej vrátit se svými připomínkami (s výjimkou ústavních zákonů) a pak jej musí PS PČR přehlasovat, pokud chce, aby byl zákon přijat. Když se to podaří, tak už prezident zákon na stůl k podpisu nedostane, zákon je vyhlášen ve Sbírce zákonů ČR a dnem vyhlášení vstupuje v platnost a obvykle, není-li dáno jinak, po 15 dnech po tzv. legisvakační době i v účinnost. Tudíž je nutné se jím řídit.

Celý vtip ale je v tom, že zákon nesplnil Ústavou danou podmínku, že přijaté zákony musí podepsat i prezident republiky. Tudíž se otevírá filosofická otázka, která ale může mít poměrně fatální dopad na právní systém naší země a praktický život nás všech.

Ačkoliv je tento problém dobře znám většině lidí, kteří jsou znalejší ústavního práva, tak doposud nebylo učiněno nic, co by daný problém vyřešilo.

I tak může fungovat právní systém v naší zemi, že máme Sbírku zákonů, která obsahuje zákony, u kterých lze argumentovat, že nebylo protizákonné se těmito zákony neřídit, neboť byly v rozporu s Ústavou ČR.