Měnový boj pod Alpami

Švýcarský frank. Věřím, že v nejednom z těch, kteří zažili dobu před rokem 1989, vyvolává vedle amerického dolaru a německé marky pocit stabilní a silné měny, které soudruzi tak rádi označovali jako tvrdá měna. I ten název ukradli soudruzi z anglicky hovořící provenience, neboť pojem tvrdá měna je jen doslovným překladem slov hard currency.  Kolik občanů ČSSR si přálo, aby měli v peněženkách korunu, která by byla stejně tvrdá jako onen frank ?! Je léto 2011 a nejeden Švýcar jistě povzdechne, že jeho země je obětí vlastního úspěchu a stability a naopak občan ČR může být do jisté míry rád za svoji korunu.

V čase každé krize, z nichž jednou takovou právě procházíme, hledá každý investor bezpečný přístav, kde by loď jeho investic přečkala onu bouři krize. Mimo stále více se nafukující zlaté bubliny, je takovým přístavem švýcarský frank.

Kdo by nevěřil měně, která je symbolem hospodářského úspěchu a stability neutrální země, která dokázala vydělat i tehdy, když ostatní prohrávali (viz švýcarské obchody za druhé světové války). Švýcarsko je bráno jako symbol bezpečného bankovniství a jeho měna je velmi imunní vůči všem krizím a problémům. Je jako jediná na světě kryta ze 40 % zlatem a tudíž představuje poslední relikt zlatého standardu. Jen tak pro zajímavost je onen fakt, že až do roku 1968 byly švýcarské mince raženy ze stříbra. Stabilitě měny to jistě zásadně nepřidá, ale již onen symbol, že mince byly ze stříbra a peníze kryty zlatem, to je více než jen symbol stability. Jen tak na okraj zmíním, že nejeden ekonom, především z proti inflaci bojujících ekonomických škol, jako jsou především rakouští liberálové, by byli pro návrat zlatého standardu. Jestli by to bylo výhodné či ne, to nebudu řešit, neboť tento spor je klasickým problémem ekonomie a každý na něj má svůj názor. Ale na úvahu to není špatná myšlenka.

A tento stabilní frank je nyní útočištěm pro peníze mnoha investorů. Všichni by tuto měnu chtěli koupit. To však vede v důsledku k tomu, že kurz franku začal posilovat natolik, že Švýcarská národní banka (SNB) musela zasáhnout, neboť investoři se na frank sesypali jak mravenci na cukr. Proto jim ho chce odsladit. Snížila úrokové sazby skoro na 0, začala nakupovat devizy a vládní dluhopisy, aby zaplavila trh franky, ale kýžený efekt se nedostavil. Ať se SNB snaží sebevíc, stále je frank pro investoři příliš lákavý, aby jej dokázala znevýhodnit. Současný stav vyhovuje všem dovozcům do Švýcarska i lidem z pohraničí, co jezdí nakupovat třeba do Německa, ale totálně ničí švýcarský export a odhání turisty, pro které je švýcarské zboží a samo Švýcarsko drahé. Švýcarsko tak paradoxně platí daň za svoji stabilnost a zodpovědnost.

Objevily se myšlenky jako zavedení záporné úrokové míry, fixace kurzu na euro či dokoce zneatraktivnit švýcarskou měnu inflací nebo i další, poněkud drastická a poněkud hloupá opatření (hlavně ona inflace, nedokáži si představit, že by toto řešení fungovalo a pokud ano, tak nevěřím, že šetrní a spořiví Švýcaři by na něco takového přistoupili). SNB však značnou část své měnové munice již vystřílela Švýcaři si zoufají, co dále.

Je to opravdu paradoxní, že stát, který je pokládán za stabilní ostrov v neklidném moři, ať je situace jakákoliv, vždyť poslední dobyvatel Švýcarska byl Napoleon, který z něj ustanovil Helvétskou republiku na počátku 19. století, je obětí vlastního úspěchu.