Od zvolení Miloše Zemana prezidentem ČR se rozpoutal zápas o to, kdo bude hrát prim v českém ústavním systému. Přestože včerejší úspěch starého lišáka Zemana vypadá, že to bude prezident, tak pouze neschopnost bývalé koalice udržet 101 hlasů v PS PČR zamezila tomu, aby zvítězil skutečný hegemon ústavního systému, kterým je Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky.
Jsem jednoznačně pro to, aby se zpřesnily definice v Ústavě - například to, že prezident nejmenuje novou vládu po nezískání důvěry předchozí bez zbytečného dokladu, ale například jasně stanovený termín do 30 dnů od nezískání důvěry předchozí vládou. Stejně tak by bylo velmi účinným opatřením, že by sama Sněmovna navrhovala svým hlasováním kandidáta, kterého prezident musí jmenovat.
Smyslem tohoto článku je však ukázat, že byla-li by bývalá koalice jednotná a udržela si svých 101 hlasů, dokázala by eliminovat vliv každého, kdo by se jí postavil.
Rusnok je premiérem v demisi a Miloš Zeman odmítá jmenovat jiného? Dobrá. Koalice však může navrhovat zákony sama, byť v současné době přibližně 90% všech návrhů zákonů + Zákon o státním rozpočtu, který navrhuje pouze Vláda, pochází z vládní dílny. Koalice totiž může zákony navrhnout skrz zákonodárnou iniciativu poslance či skupiny poslanců. Koalice tudíž nepotřebuje mít vládu, stačí, že má 101 hlasů ve Sněmovně. Neschválil Senát nebo prezident koalici její zákon ? Nevadí, mám-li 101 hlasů, opět přehlasuji jak Senát, tak prezidenta, byť nemůžu hýbat s Ústavou, protože nemám 3/5 většinu všech poslanců a 3/5 většinu přítomných senátorů. Teoreticky lze v omezené míře vládnout i tehdy, nemám-li pod kontrolou Strakovu akademii a stojí proti mně autoritativní prezident.
Kdyby bývalá koalice byla jednotná, mohla obejít Zemana se všemi jeho sebemocnějšími spojenci. Pokud kontrolujete PS, jste schopen s menšími či většimi problémy vyšachovat každého. Jenže na kdyby se v dějinách nehraje.
