Lev z Damašku

Asad znamená v arabštině lev, Bašár Asad nyní znamená v řeči médií civilizovaného světa krvavý tyran, který pošlapává lidská práva svého národa. Revoluce v Sýrii je derniérou  procesu, kterému se dostalo označení Arabské jaro, a které během pár měsíců odstranilo režimy, které ovládaly sever Afriky a Blízkého Východu po mnoho let. Západní demokracie jásají nad odstraněním diktatur v těchto zemích, ale je skutečně pro západní svět tak skvělé, že autoritativní režimy v této oblasti padly ??

Celá oblast Blízkého Východu a severu Afriky byla po skončení Druhé světové války sudem se střelným prachem a konflikty mezi arabskými státy a Izraelem byly důležitou součástí světové politiky v době Studené války. Když však odešla radikální generace kolem lidí, jako byl Násir, začala snaha o sblížení tradičních nepřátel.

Od přelomu 70./80. let již na Blízkém Východě nevypukla větší válka mezi státy, i když některá hnutí se stále snaží rozdmýchávat napětí. Bylo to i zásluhou toho, že v Egyptě, Sýrii i státech jako Libye nebo Tunis se k moci dostaly autoritativní režimy, které tyto země držely v klidu po dalších 20 - 30 let a neměly zájem na dalších konfliktech. Byť z pohledu západního myšlení, které uctívá lidská práva jako nejvyšší metu, bylo možné tyto režimy snadno odsoudit, pro běžného západního člověka i stabilitu mezinárodní politiky měly tyto režimy význam jako stabilizační prvek v neklidném regionu, kde se nabízí otázka, zda je možné vůbec chtít po těchto zemích, stejně jako třeba po Rusku, aby dodržovalo západní styl demokracie - zda je vůbec možné, aby v těchto zemích, s úplně jinou kulturou a mentalitou, bylo zakořeněno euroatlantické pojetí demokracie.

Tato hráz však vydržela jen do přelomu let 2010/2011 a nyní v těchto zemích probíhá proces, jehož výsledek lze jen odhadovat. Dokud vládli autokraté jako Kaddáffí nebo Mubarak, bylo zhruba možné předvídat, co se v regionu bude dít. Nyní reálně hrozí, že se země, byť zbavené diktatury, dostanou do vleku občanské války nebo politického chaosu. Aby se situace neotočila jako v Iráku, kde se dnes lze setkat s názory, že Saddám byl diktátor, ale v zemi byl pořádek.

Navíc se v těchto zemích dostaly ze sevření státu skupiny jako Muslimské bratrstvo, které ještě patří k těm umírněnějším a mají šanci získat reálnou moc v zemi. A poslední věcí, kterou může civilizovaný svět potřebovat, je situace, kdy se do vlád těchto zemí v již tak nestabilním regionu dostanou radikálové jakéhokoliv ražení.