Kouzlo vlastní měny

Zákon číslo 3/1993 Sb., který rozvádí pasáž Ústavy ČR o státních symbolech, obsahuje popis projevů státní suverenity, jakou je například státní vlajka nebo státní znak. Vynechává ale jeden ze státních symbolů, který má ale velký reálný dopad. A tím je vlastní, národní měna daného státu. 

Vlastní měna má nejen symbolický odraz v mysli každého člověka, ale představuje jeden z projevů hospodářské suverenity, které se stát přijetím společné měny vzdává. Kromě toho, že jsou bankovky a mince české koruny zdařilými uměleckými díly, představují pro naši ekonomiku jeden důležitý prvek.

Častým argumentem přijetí eura v ČR je fakt, že Česká republika je malou, otevřenou ekonomikou a především u největšího českého obchodního partnera, kterým je Německo, by se společná měna vyplatila odpadnutím, nejen měnových, rizik při vzájemném obchodu. Na první pohled se zdá být báječné, že odpadá starost s kurzových rizikem a navíc by české podniky mohly obchodovat za skutečně světovou měnu. 

Výše zmíněný kladný vliv však má i své stinné stránky. To, že eurozóna nesplňuje podmínky všeobecně uznávané Teorie optimálních měnových zón, jsem se zmínil již ve svém posledním článku, ale rád bych ještě poukázal na jiný efekt, který by mělo euro v ČR.

Malá, otevřená ekonomika, jakou ČR bezpochyby je, v mnohém závisí na vývoji, který nastane na světovém trhu a chtě nechtě se mu musí přizpůsobit světovému trendu, když sama nemá dostatečnou sílu, aby mohla být tvůrcem situace, nebo alespoň nemá dostatečné možnosti dané podmínky změnit.

Jedním z prostředků, jak držet svoji konkurenceschpnost a adaptabilitu na změnu okolních podmínek, je i vlastní, národní měna. Pokud má země vlastní měnu, je schopna skrz kurzový kanál své národní měny, ovlivňovat kurzovou konkurenceschopnost své ekonomiky tím, že hýbe s daným kurzem. Když česká koruna díky intervencím národní banky vůči euru oslabí z 25 CZK na 30 CZK za euro, bude to sice špatná zpráva pro všechny Čechy, kteří míří do států eurozóny na dovolenou, ale český exportér se zaraduje, neboť jeho produkce bude pro kupujícího za eura rázem levnější, aniž by musel hnout prstem nebo nějak měnit své náklady. Prostě jen proto, že v Česku se vyrábí za koruny a najednou ten kupující dostane za své euro více korun. Díky tomuto mechanismu je schopna malá, otevřená ekonomika pružně reagovat na vývoj ve světě.  

Co když by ale byla nucena sdílet měnu s více státy, z nichž některé se orientují na špičkové a technologicky náročné výrobky jako kupříkladu Německo a pak státy, kde výraznou roli stále hraje méně kvalifikovaný sektor zemědělství nebo jiné nesofistikované obory ? Jak sladit společnou měnovou politiku pro země, z nichž jedna trpí vysokou inflací, nezaměstatností a propadem HDP a druhá je výrazně protinflační, s nízkou mírou nezaměstatnosti a slibým růstem HDP ? K tomu ještě problémy s narůstajícími schodky státních i věřejných rozpočtů. Z tohoto vychází vražedný mix otázek, který je stále častěji nucena čelit ECB ve Frankfurtu nad Mohanem.

Najít kompromis mezi výše popsaným je velmi složité a mysleli na to již tvůrci evropské integrace v 50. letech, kdy vytvořili mechanismus sladění hospodářské výkonnosti států Evropy pomocí dotačních fondů na zvýšení ekonomické úrovně jednotlivých států a zároveň se snažili vytvořit dokonale pružný trh a podmínky pro pohyb osob, kapitálu, služeb... Myšlenka to byla báječná, než do ní opět vstoupili politici, kteříji začali přetvářet k obrazu svému. 

Netvrdím, že vedení ECB je spolek hlupáků. Naopak jsou to skuteční odborníci ve svém oboru, ale není možné popřít, že jsou stále více vystaveni tlaku, aby plnili politickou objednávku, neboť bez kroků ECB pod Draghiho vedením na podporu krizí zasažených států, by již dnes asi eurozóna ve své podobě neexistovala. Ať má Václav Klaus jakékoliv chyby, tak jím jmenovaná bankovní rada ČNB svým postupem dokazuje, že měnová politika ČR je alespoň prozatím v dobrých rukou.

Pokud bychom se jednou zřekli vlastní měny, zřekli bychom se i části vlastní suverenity, která by spadla do rukou ECB a ta je více než úslužná pokynům z Bruselu. Ač lze úspěšně pochybovat o nezávislosti mnoha institucí v ČR, tak ČNB skutečně vytváří vlastní politiku, která se neváže na politická rozhodnutí, ale převažuje v ní odborné hledisko.