Viktor Knapp byl jistě osobností české iurisprudence ( právní vědy ) 20. století a to ať už v pozitivním slova smyslu, kdy sepsal nejednu dodnes užívanou učebnici teorie práva, tak v poněkud horším světle, když se v 50. letech zapletl s komunisty a byl autorem nejen Občanského zákoníku z roku 1950 a osobností právnické dvouletky, která umetla komunistům cestu k ovládnutí či dokončení ovládnutí justice v ČSR, ale minimálně kontroverzní byla i jeho zpráva o procesu s Miladou Horákovou, kde Knapp konstatoval, že byla dodržena všechna pravidla spravedlivého procesu. Procesní právo bylo asi dodrženo a v kategorii hmotného práva trestního se říká, že ten, kdo chce psa bít si vždy svůj paragraf najde. Podobnou parafrázi používal i jeden z nejhorších prokurátorů z procesů 50. let, dodnes žijící Karel Vaš. Ne všechny křivdy 50. let byly zapomenuty a o to více je to horší, že dodnes nebyly napraveny.
V úvodu jsem zmínil Carla Schmitta. Tento slavný německý právník a lze říci, že i právní filosof se stal snad ještě více kontroverzní postavou právních dějin, protože se do určité míry zapletl s nacisty, jejichž nástup k moci v roce 1933 chápal jako návrat pořádku do Německa, které bylo po I. světové válce vrženo do chaosu Výmarské republiky a Schmitt chápe Hitlera a jeho vůdcovský princip i nezákonné činy jako výkon diktátorské autority. Přesto se však s nacisty brzy rozkmotřil a do konce války byl odstaven na pozici profesora. Navíc byl křesťansky zaměřený a jeho katolictví se prolíná i jeho dílem. A jak námo, tak nacisté, ostatně stejně jako komunisté si s náboženstvím příliš nerozumněli. Po válce na něj navazoval nejeden filosoficko - právní směr a ve svém nálezu jej citoval i Ústavní soud České republiky.
Viktor Knapp byl osobností sice přeci jen menšího významu, ačkoliv byl přednášejícím a Doctor honoris causa nejedné univerzity světového jména - Sorbonna, Montpellier.... . Byl ročník 1913, podobně jako Gustáv Husák nebo třeba Jiří Hájek, rok 1913 byl bohatý na osobnosti práva, a proto Knapp zažil dobu II. světové války a jako mnozí další podlehl iluzi nového světa a společnosti. Podobně jako Schmitt, který v nacistech viděl stabilizační prvek v chaosu, tak i Knapp viděl v komunistické ideologii cestu k lepším zítřkům. Jenže zatímco Schmitt se dokázal od nacistů distancovat poté, co prohlédl jejich zločinné plány, tak Knapp byl až do let normalizace dokonce poslancem Parlamentu ČSSR a nikdy se kriticky neohlédl za dobou, která přinesla největší pokles hodnoty slova spravedlnost v českých zemích. Zemřel 29.6.1996 jako respektovaná osobnost právní vědy, která se však již nikdy plně nezbavila označení, že to byl právě on, kdo pomohl těm, kteří rozložili demokracii a spravedlnost v naší zemi, k moci minimálně ve sféře práva.
Tento článek a námět k němu mě napadl při čtení Knappovi knihy Teorie práva, která je učebnicí, ze které se dodnes učí nejen na právnických fakultách, ale i v mnohých kurzech základů práva na různých školách. Práce je to skutečně seriózně vědecká a mnozí studenti Knappa nemají rádi, protože nepíše stylem encyklopedie, kdy se vše dozvíte pod heslem, ale je nutná snaha a touha se o daném oboru něco přiučit a navíc začíná krásným citátem Primum vivere, deinde philosophari, který musí každému, kdo zná Knappův životní příběh, připadat více než osudový.
