Jak jsme na ni přišli - na cukrovku - I. díl

Tak už to zase začalo - boj o příspěvek na péči pro rodiče dětí s cukrovkou. Co je to přesně juvenilní diabetes mellitus I. typu si na netu každý gramotný člověk najde sám, to nemusím citovat. Nemoc je to prostě setsakra blbá.... Než jsem potkala svého manžela, vůbec nic jsem o této nemoci nevěděla, proč bych také měla? A pak jsem ho potkala, prvního kluka, o kterém jsem hned věděla, že bych si ho i mohla vzít, no konečně, vždyť už mi bylo celých 27 let:-) A tak se i stalo a vlastně tím to celé začalo...  

Martinka, 8 letLucie Jirikova

Asi za půl roku po svatbě jsme se dohodli, že bychom rádi miminko a za dalších pár měsíců jsme se už oba radovali z úspěchu.... I zavolala jsem si na oddělení genetiky jedné nemocnice a vznesla dotaz, jak velkou /či malou/ bude mít naše dítě šanci dostat cukrovku, tedy diabetes mellitus I. typu. Prý v případě otce jde o šanci 7,5%, v případě matky je to 2,5%.

Jinak se mnou manžel o cukrovce mluvil spíše málo až vůbec, nějaké informace jsem si samozřejmě sama našla na netu, ale v roce 1999, kdy jsme se brali, těch informací mnoho dostupných nebylo, no alespoň něco. Sám svoji cukrovku příliš neřešil, nějaký pravidelný stravovací režim neexistoval, inzulínové pero zapomínal všude možně, glukometr snad ležel někde na dně šuplíku, ony proužky do něj dostal v počtu cca 200 až 300 ks na rok, taky žádná sláva, že?

Takže - moje těhotenství bez problémů, dcera krásná, úžasně prospívala, téměř nebyla nemocná, jen jednou angína, díky častému plavání třikrát zánět středního ucha, neštovice v pohodě. Když jí bylo pět let, pořídili jsme jí bratříčka. Jelikož byl manžel diabetik, oslovili mne při zápisu v porodnici, jestli bychom nebyli ochotni zúčastnit se výzkumného projektu týkajícího se cukrovky a možnosti jejího vzniku v závislosti na konzumaci mléka a mléčných výrobků. Souhlasili jsme. Tehdy jsem poprvé přišla do styku s diabetologickou edukační sestrou a s informací, že v posledních letech přibývá dětských diabetiků, a to i miminek. Moc jsem se divila a bylo mi jich velmi líto, věděla jsem, tedy myslela jsem si, že vím, co to znamená.

O 9 měsíců později, při cestě s miminkem do bazénu, byla tehdy pětiletá Martinka jako tělo bez duše, unavená, kruhy pod očima, nechtěla jíst, jen pila Jupík od Jupíka. Odpoledne měla kurz angličtiny - když jsem pro ni přišla, paní učitelka mi přišla říct, abych se na Martinku nezlobila, prý se počůrala a taktně mi naznačila, že se nediví, během té hodinky Martinka vypila láhev minerálky.... Byl podzim, foukal vítr a já sháněla švagra, aby nás odvezl domů. Dorazili jsme, chvíli po nás manžel a já mu všechno vykládala a požádala jsem ho, aby Martince změřil svým glukometrem glykémii. Glukometr ukázal hodnotu, nad kterou jsme se složili oba... Probrečela jsem celou noc... jak se proboha budu o své dítě starat? jak to zvládnu? jak to zvládne ona? je to malá princezna, proč právě ona?

Ráno vzal manžel Martinku k lékařce a pak už jen volal, ať zařídím příjem v diabetologickém centru... Edukační sestřičce, která měla na starosti výzkum a našeho malého syna, jsem brečela do telefonu:"Vidíte, my sledujeme Adama a cukrovku má Martinka....." Sestřička byla /a je/ skvělá:"Nebrečte, to zvládneme. Hned přijeďte".

A tak se stalo.....

Pokračování příště....