Seděl jsem dnes ráno v jedné kavárně s Matějem Stropnickým a bylo nám smutno. Naše milovaná Kuba přešla na druhou stranu barikády. Povolila totiž podnikání a dokonce budou moci Kubánci vykořisť….tedy…zaměstnávat své spoluobčany. Naštěstí o pár stolů dál družně debatovali pánové Pehe, Keller a Bělohradský.
Tyto tři pány znám bohužel pouze díky jejich esejím a televizním vystoupením. Velmi si jich vážím a chtěl bych jim poděkovat za to, jak nás s Matějem dnešní ráno dostali do lepší nálady. Jak jsme tam tak celí skleslí usrkávali francouzské víno a sem tam ukápli na Marxův Kapitál nějakou tu kapičku, přišel k nám pan Bělohradský. Přiznám se, že se nám s Matějem roztřásli kolena. Matěj se s tímto největším žijícím filozofem již setkal, ale přesto to i pro něj byl svátek.
Pan Bělohradský se nás ptal, co tak zlého se nám přihodilo. Vysoukal jsem ze sebe zmínku o Kubě. Chápavě potřásl hlavou, položil nám ruku na ramena a pronesl: „Chlapci nezoufejte, hydra kapitalismu ještě zdaleka nezvítězila!“. Aby svá slova umocnil, zvednul nenápadně svoji zaťatou pěst. Spiklenecky jsme na sebe zamrkali a pan Bělohradský nás přizval ke stolu. V naších očích se v tu ránu objevily jiskřičky naděje a s menším váháním jsme přijali. A to se rozumí samo sebou, že jsme s Matějem také nenápadně zvedli zaťatou pěst!
Pozdravili jsme se s panem Kellerem i Pehem, kerému jsme obzvláště děkovali za jeho každodenní články o panu prezidentovi na blogu aktuálně.cz. Pánové popíjeli černý čaj a přikusovali laciné suchary. Takové osobnosti a tak skromné pití a jídlo! Pohlédli jsme na sebe s Matějem ve stejný okamžik a měli jsme jasno – tady jsme mezi svými. Pan Keller si toho všiml a poznamenal, že takové jídlo je podle jeho tabulek maximálně ekologické a že jindy si dávají jen ohřátou vodu. Na to jsme se trochu zastyděli za naše francouzské víno. Budiž nám omluvou, že jsme jen chtěli nalákat nějaká děvčata. Podle Matěje prý letí více na víno než na něco příliš skromného.
Matěj si hned na začátku rozepnul svoji košili, pod kterou nosí tričko s Che Guevarou. Já mám pod svým svetrem úplně stejné tričko. Nemám ale tolik odvahy, a tak jsem si svetr sundal asi až po půl hodině. Také mi to všichni čtyři hned vyčetli. Prý jsem příliš podezřívavý a zbytečně zbabělý. Dobře, příště už snad budu odvážnější. Slíbil jsem jim. Člověk se dnes prostě bojí projevovat levicové názory. Kolik z mých přátel s podobným politickým názorem bylo v nedávných týdnech odsouzeno k mnoha letům odnětí svobody. A za co?
Jen za to, že si přejí lepší svět, bez kapitalismu a vykořisťování!
Další část naší společné debaty v jedné nejmenované kavárně bych si dovolil čtenářům předložit zítra. Snad mě do té doby nezatkne tajná policie. Ale i kdyby ano, naši věc nezradím!
