Socialistický utopista, terorista, psychopat, diktátor, zdatný manipulátor, falešný hráč…všechna tato označení na Kaddafiho sedí. Nemám však v úmyslu tady analyzovat jeho 40 let u moci. Chtěl jsem tím pouze hned na začátku naznačit, že libyjský vůdce nemá ani špetku mých sympatií. Ideální by bylo, kdyby se ve své zemi nikdy nechopil moci. Nežijeme ale v ideálním světě, a proto i na začátku 3. tisícletí vládnou v desítkách států diktátoři a psychopati.
Přesto mi však není jasné, proč se v novinách objevují titulky typu: „Benghází prosí svět o pomoc“, „Kaddáfi vraždí nevinné civilisty“, „V Libyi páchá současný režim genocidu“ apod. Jsem srozuměn s tím, že občané Libye už nechtějí žít pod nadvládou psychopatického tyrana. Obdivuji jejich odvahu, s jakou se postavili vůči zlu se zbraní v ruce. I když mám trochu pochyby, jaký režim čeká Libyi po pádu současného režimu, přeji povstalcům vítězství. Horší to být nejspíš stejně nemůže. Pokud ovšem člověk nevěří Kaddáfiho paranoidním prohlášením o údajném zapojení Al-Kájdy do povstání.
Povstalci si ale přeci museli být vědomi, že diktátor Kaddáfi bude svůj diktátorský režím hájit do posledního dechu. Jistě neočekávali, že vyslyší jejich požadavky a v Libyi vznikne do 24 hodin jakási vláda národní jednoty. Také proto se zcela legitimně rozhodli proti režimu bojovat, a to všemi dostupnými prostředky. Diktátorský režim se rozhodl oplatit stejnou mincí.
Obě strany mají zbraně a bojují, jak nejlépe umí. Nikdo z nás si jistě nepřeje, aby v Libyi umíraly tisíce lidí a ulicemi tekla krev proudem. Stejně tak asi nikdo nefandíme Kaddafímu a jeho nesmyslnému režimu. Na druhou stranu, jde o občanskou válku a při té civilisté prostě umírají.
Podobných konfliktů probíhá zejména na africkém kontinentu spoustu. Málokdy jsem však slyšel, že by evropští státníci jednohlasně vyzývali k pomoci jedné ze stran konfliktu. Nejenom v případě francouzského prezidenta a britského premiéra mám však pocit, že za jejich prohlášeními stojí i jejich špatné svědomí. Nedávno vyšlo najevo, že jedna nejmenovaná britská univerzita přijala za poslední roky desítky miliónů liber od libyjského režimu. Jsem si jist, že také spousta francouzských firem je v rovině byznysu s Libyí poněkud propojena. Vsadil bych se, že jistě i část francouzské politické reprezentace nemá úplně čisté ruce.
Zajímá mě tedy, kdy nastal ten zlom, že je najednou třeba Kaddáfiho odstranit? Důvod, že v Libyi probíhá občanská válka, se mi nezdá dostatečným.
Navíc by měl být arabský svět schopen si problémy vyřešit sám. Na co si stále hrajeme, když určujeme, jaký režim a jaký politik ve třetím světě má právo vládnout a který už nikoli? Když v bývalé Jugoslávii zuřila v 90. letech občanská válka, zajímalo to arabské státy? Vměšovaly se snad do konfliktu probíhajícímu na evropské půdě? Řekl bych, že ani náhodou. Pokud si stále chceme hrát na světového policajta, začněme tedy měřit každému stejně. Až skoncujeme s Libýí čeká jen v Africe dalších asi tak 10 – 15 států, které by si zasloužily demokratičtější režim.
Dále mě napadá Írán, Severní Korea, většina zemí bývalého SSSR ležící na jih od současného Ruska, potom Venezuela s bláznivým socialistou Chávezem, Kuba….
Je nejvyšší čas si vyhrnout rukávy, čeká nás spousta práce. Obvykle po neútočení volají levicoví aktivisté a zastydlí marxisté. Myslím, že nepatřím ani do jedné z těchto skupin. Domnívám se však, že bych západní civilizace měla začít sama na sebe a chovat se poněkud pragmatičtěji. Ohledně ropy se dalo v posledních letech s Kaddáfim vcelku rozumně dohodnout, tak proč něco měnit? Se Saúdskou Arábii máme nadmíru korektní vztahy a přitom tam rozhodně také nemají demokracii evropského střihu.
Nechci, aby se z mých peněz financovala pomoc chudým a negramotným Arabům, pro něž celý svět představuje umaštěný korán s malým "k". Neshodnu se s nimi v názoru na život, na smrt, ani nic mezi tím. Chápu, že je nedokážu přesvědčit o jejich pomýlenosti a jsem s tím smířen. Nehodlám se ale přizpůsobovat jejich idiotským zvykům u sebe doma.
„Já k vám nepudu, vy mě ale taky nevotravujte. Střílejte se, mučte se, kamenujte se, przněte 12-ti letá děvčata, zacházejte se svejma ženskejma jako se zvířatama. Mně je to putna. Dělejte si to ale u sebe doma. Klidně přijeďte vomrknout, jak si tady v Evropě žijeme. Na návštěvu. Sousedi ale rozhodně nebudeme. Snad za pár století, až přijdete k rozumu“.
Dokud nebudou Libyjci ohrožovat můj způsob života jako Tálibové a jím podobní, problémy arabského světa mě nezajímají. Ať si tam vládne třeba ten psychouš Kaddáfi. Tečka.
