Starejme se sami o sebe

Jak uvedla 24. ledna ČTK, Kyjev na ruskou žádost stáhl z parlamentu zákon o Krymu a Donbasu. Jde o návrh zákona o základech státní politiky v přechodném období.

Jak uvedla 24. ledna ČTK, Kyjev na ruskou žádost stáhl z parlamentu zákon o Krymu a Donbasu. Ukrajinská vláda se na svém mimořádném zasedání rozhodla stáhnout z parlamentu kontroverzní návrh zákona o základech státní politiky v přechodném období. Návrh obsahoval pravidla reintegrace některých území, především Krymu a té části východoukrajinské oblasti Donbas, kterou od jara 2014 ovládají proruští separatisté. Předlohu poslala ukrajinská vláda do parlamentu loni v srpnu. Návrh počítal s vyvozením osobní odpovědnosti za počínání „během okupace" a se zrušením zákona o amnestii pro povstalce, který i tak dosud nevstoupil v platnost. To je zpráva, z níž lze vyčíst nejednu souvislost.

Předně je zřejmé, že Ukrajina nemá ve svém čele úplné šílence a sebevrahy. Stažení zákona bylo podmínkou Ruské federace před nadcházející schůzkou s reprezentací Ukrajiny a zástupci Francie a Německa. Ukrajinská vláda pochopila, že nemůže přijít s tak demonstrační provokací, která vrací vzájemné vztahy mezi Moskvou a Kyjevem do času horké války na Donbase. Stažený návrh zákona má asi stejnou brizanci, jako kdyby Putin přednesl nárok na oživení Společenství nezávislých států, které vzniklo Bělověžskou dohodou z 8. prosince 1991, která zároveň ukončila existenci SSSR. Připomeňme, že tu smlouvu podepsali prezidenti Ruska a Ukrajiny Boris Jelcin a Leonid Kravčuk a předseda Nejvyšší rady Běloruska Stanislav Šuškevič, a dále premiéři Ukrajiny Vitold Fokin a Běloruska Vjačeslav Kebič a ruský státní tajemník Gennadij Burbulis. Nemyslitelné? Jistěže, dějiny se mezitím změnily k nepoznání. Putinovo Rusko není Rusko Jelcinovo a dnešní Ukrajina není ta z časů Kravčuka. Dnes jsou to dva suverénní partnerské státy. Slovo partnerství je zde klíčové. Ukrajinská vláda v tomto případě prokázala, že je zná a respektuje.

Zato ze strany Západu slyšíme docela jiný tón. Americký prezident Biden chce poslat do Pobaltí a států východní Evropy dalších 5000 vojáků, přičemž jen v Polsku už je dnes 4000 amerických vojáků a stejné množství v Pobaltí. Co toto chřestění zbraněmi znamená, je jasné. USA nutně potřebují vyvolat konflikt na východě střední Evropy na hranici s Ruskem, aby mohly posunout východní hranici NATO a amerického vlivu. Všimněme si, že už se nějak přestalo hovořit o budoucím vstupu Ukrajiny do EU. Z toho lze dovodit, že tu jde za viditelnými kulisami o ekonomický konflikt Ameriky a Evropy. Proto také USA tlačí Německo k nespuštění plynovodu Nord Stream 2, který však byl financován z velké části německými investory a je ve výsostném zájmu německé ekonomiky. V tomto úsilí jsou USA zajedno s Ukrajinou, přes niž doposud tekla do střední Evropy většina ruského plynu. Z toho pak plynuly Ukrajině značné zisky oficiální i pobočné. O tom, jak je děravý tamní ruský plynovod a jak Ukrajina za plyn Rusku chronicky neplatila, víme už dlouho. Ostatně Gazprom nejméně dvakrát v poslední době z těchto důvodů Ukrajině zastavil dodávky plynu. V listopadu 2015 a v březnu 2018. Rusko se chová jako standardní kapitalistická země. Už dávno Kreml není místem hospodářského a politického dozoru nad satelity. To jen v Bílém domě a několika západních metropolích (a našich médiích) se neustále straší čertem sovětské minulosti.

Těžko odhadovat, kam až to chce Západ ve svém zálusku na střetnutí s Ruskem dovést. Zda půjde o klasické šermování sankcemi a setrvalý nátlak na země střední Evropy, včetně té naší, aby vygumovalo veškeré ekonomické vztahy vůči Ruské federaci, nebo se Biden opravdu chystá na horký konflikt. Podle jeho blekotavé rétoriky nelze nic přesně usuzovat. Rozhodnou zájmy kapitánů vojenskoprůmyslového komplexu, kteří v Americe rozhodují o všem podstatném, a to bez ohledu na to, zda v Bílém domě sedí demokrat, nebo republikán. Peníze vládnou. Peníze totiž nemají barvu, chuť, vůni, pohlaví, vyznání - a hlavně minulost. Jen budoucnost. A ta je dnes naprosto nejasná.

Pokud bychom v této chvíli měli něco dělat my, pak přestat bojovat se stíny, které jsme si sami nakreslili nebo nám byly vnuceny odjinud, a myslet pouze na zájmy naší vlasti. Z minulosti víme, že nám nikdo nic nedá, a každý, komu jsme kdy poslušně posloužili, nás vzápětí odhodil jako nepotřebnou zátěž. Dnes víc než kdy dřív platí: starejme se sami o sebe.