Horní zákon, který platí od roku 1988, určuje, že do 10% hodnoty vytěženého nerostu odvádí těžařské společnosti státu. Některé tedy beztrestně rabují nerosty za pouhých 0,5% a drobné dárky těm, kterým za to vděčí (zámeček a podobně). Vlády po změně režimu tuto klausuli ponechaly beze změny, protože tím umožnily všem těžařům a podobně, kteří své spojení na pravicové strany ani neskrývali, dosáhnout v krátké době obrovských majetků. Nemluvě o známých a dosud nedořešených aférách privatizace OKD a MUS, například privatizace minerálních vod (voda je rovněž nerost) probíhala tak, že „privatizátor“ koupil za babku stáčírnu a za vytěženou vodu odvádí symbolický poplatek.
Původní myšlenka horního zákona, že v době jeho schvalování byly těžařské podniky státní, a tak tím, že na ně bylo převedeno právo 90% vytěžené suroviny, bylo na ně vlastně převedeno právo tuto zásobu spravovat, protože i prodej surovin byl řízen státními podniky. Takže nerosty zústávaly státním majetkem a pod státní správou po celou dobu. To co je z horního zákona teď, ve světle (nejspíš účelově) zmatené legislativy a různých Klausulí, je právo těžařů drancovat beztrestne naše národní bohatství. Musíme si uvědomit, že nejde jen o zlato, ale jde i o ostatní minerály a suroviny, cín, wolfram,zinek a další. Jeden můj známý k tomu řekl,že teď, když už téměř nezbylo nic, co ukrást na povrchu, snaží se novodobí piráti dostat to, co je pod zemí.Jinými slovy, nerostné bohatství, je to poslední, co tady ještě po řádění předchozích vlád zbylo. Patří to nám všem a našim dětem. Nedovolme nikomu, aby nás o to připravil. Musíme proto výrazně tlačit na poslance o snahu změnit znění horního zákona a zejména tzv Surovinovou strategii státu, kterou naštěstí minulý parlament nestačil schválit.
