Bylo jí teprve šestnáct let a byla velmi talentovanou klavíristkou. Toho dne, 14. února 1945 krátce po poledni šla dcera vynikajícího malíře a kreslíře Josefa Lady právě z hodiny kolem Emauzského kláštera.
Bydlela nedaleko, na Výtoni, v dnešní Ladově ulici. Domů však již nedošla. Na Prahu se sesypal nejhorší nálet za celou dobu 2. světové války a Protektorátu.
Nálet provedlo 62 amerických letounů B-17 z 91. a 398. bombardovací skupiny 1. letecké divize 8. letecké armády amerického armádního letectva, startujících ze základny v anglickém Nuthampsteadu. Na Prahu bylo svrženo přibližně 150 tun trhavých a zápalných bomb v širokém pásu od Radlic až téměř po žižkovské nákladové nádraží – bombardování zasáhlo Radlice, Vyšehrad, Zlíchov, Nové Město, Nusle, Vršovice a Pankrác. Nejvíce byla poškozena oblast od Palackého mostu (tehdy Mozartova) přes Karlovo náměstí na Vinohrady. V důsledku náletu bylo zabito 701 a zraněno 1184 lidí. Oběti tvořili téměř výhradně civilisté. Bez přístřeší zůstalo 11 000 Pražanů. Přes 80 lidí zůstalo nezvěstných. Až v roce 1971 objevili stavbaři ve sklepě domu na Vinohradské třídě 23 mrtvol do té doby nezvěstných lidí, kteří se udusili v zasypaném krytu.
Bombardováním bylo zasaženo přes 2500 pražských domů, z toho 68 bylo úplně zničeno, 88 velmi těžce poškozeno, 168 těžce poškozeno a 2351 poškozeno lehce. Zasažen byl např. Emauzský klášter, Faustův dům, Vinohradská synagoga, Grébovka (včetně Gröbovy vily), sochy na Palackého mostě, vozovna Pankrác nebo Vinohradské divadlo. Silně byl poškozen dům na rohu dnešní Resslovy ulice a Rašínova nábřeží, který musel být odstraněn; na jeho místě teprve v roce 1996 vyrostl Tančící dům. Nálet nezničil žádný významný vojenský cíl.
Pachatelé tohoto hrůzného činu jej vysvětlovali „navigační chybou“. Prý byla mlha a tak si popletli Prahu s Drážďany (tam probíhala série likvidačních náletů mezi 13. a 15. únorem). Dokonce se můžete dočíst, že „faktorem mohl být i nedostatek paliva pro dosažení důležitějšího cíle“ (wikipedie). Jeden z pilotů se nechal slyšet, že si spletl cílová města proto, „že se tam řeka podobně vlní“. Což je ovšem nesmysl. Letecké snímky ukazují, že Vltava v Praze a Labe v Drážďanech mají zcela jinou podobu toku. Nicméně uvedených oficiálních vysvětlení se drží také polistopadová politická vrchnost, aby náhodou někoho nenapadlo myslet si, že Američané nebyli vždy jen andělé míru, ale také poslové smrti. Přitom ono vysvětlení stojí na hliněných nohách. Vzdušná vzdálenost mezi Prahou a Drážďany je totiž 117,5 km. Je to podobná „náhoda“, jako kdyby německá Luftwaffe zabloudila cestou na Londýn a místo něj bombardovala přístav v Calais, který tou dobou (v květnu 1940) už byl v moci nacistů. Obě města dělí pouhých 150 km.
Mnohem pravděpodobnějším vysvětlením se zdá verze, která říká, že šlo o promyšlený útok Američanů na území, které podle výsledků jen krátce předtím (11. 2. 1945) ukončené Jaltské konference mělo připadnout po válce do sféry vlivu SSSR.
Když se dnes zamyslíme nad odkazem této tragické události, vyjde nám vcelku jasná závěr: válečnický cynismus nebere ohledy na nikoho a na nic. Podstatný je cíl. V našem případě nikoli vojenský, ale psychologický. Byla to čistě výhružná a zastrašovací akce. V novějších dějinách o takové nebyla nouze. Což třeba „humanitární bombardování“ Bělehradu?
Dnes nás Amerika znovu žene do války. Zneužívá naší republiku jako tranzitní území pro přepravu svých vojáků a tanků směrem na východ, k Ukrajině, kterou zřejmě podle všeho chtějí nechat zplundrovat, jako zničili Irák a velkou část Sýrie. A naše politická reprezentace tomu tleská. Jednotliví politici se předhánějí ve válečnickém vřeštění – Černochová, Pekarová, Langšádlová, Lipavský… Ti všichni a mnozí další si berou naše občany jako rukojmí svých zájmů, podřízených americkému diktátu. Dokdy to budeme mlčky trpět?
