Malé předvelikonoční rozjímání nad postavou Ježíše Krista

                Dovolím si lehce rozjímat nad biblickou postavou Žida Ježíše Krista. Jako pramen použiji knihu „Ježíš tajemný muž z Betléma“, kterou napsal Jan Bauer.

     Jistě se všichni shodneme, že osoba jménem Ježíš Kristus ovlivnila světové dějiny jako žádná jiná mimo Buddhy, Konfucia a Muhammada.  Vezměme např. jeho jméno Ježíš, které samo o sobě je symbolické a v hebrejštině má podobu Jehošua, Jošua a Jozue, což v řečtině znamená spasitel, vykupitel, vysvoboditel. Jméno Jozua není v Bibli nové, měl jej třeba nástupce Mojžíše. Je tedy možné přijmout názor, že nábožensky založení rodiče Josef a Marie dali jméno svému synovi právě podle Bible. Je to asi tak stejné, jako když v době komunismu se dětem dávala jména Lenina, Pětiletka, Stalina a podobně. 

      Co o něm víme dál? Příjmení neznáme a přívlastek Kristus dostal až po smrti, což má v řečtině význam pokřtěný, v hebrejštině znamená mesiáš. Když si jméno Ježíš Kristus přeložíme, celé znamená Pomazaný Spasitel. A to rozhodně není jméno pro člověka. Pak je tu víc otázek než odpovědí.  Ježíš se narodil z neposkvrněné panny jako Syn boží, tedy Bůh. Proč si ale Bůh vybral právě Palestinu??  Hlásal nové náboženství, anebo chtěl napravovat judaismus??? Proč se nechal Ježíš ukřižovat, když byl Bohem, a jak jako Bůh mohl (resp. musel) trpět na kříži?

        Pokud budeme pátrat, zůstaneme dále pouze u domněnek, dohadů a hypotéz. Záhadou je, proč římští autoři, kteří psali o kdejaké nepodstatné věci, nemají žádný záznam o ukřižování člověka, kterého jeho současníci považovali za spasitele a božího syna??? Pravda je, že je zde svědectví v Análech, které sepsal Tacius, jež píše o zapálení Říma (kterého se měli dopustit křesťané). Tacius zde používá zbožštělé jméno Kristus, ale toliko z důvodu, kterým by vysvětlil původ křesťanů.  Další, kdo se o něm zmiňuje, je Josef Flavius, původem Žid. Zde je ale zajímavé, že církevní spisovatelé se nikdy o tomto odstavci nezmínili, i když pro církev taková věc by byla více nežli důležitá.  Teprve až v roce 263 a 340 se o tomto odstavci zmiňuje nechvalně známý Eusebio z Cesareje, známý mnoha podvrhy. Ten ale vychází z opisu. Jak je známo, mnoho originálů knih řecké a římské kultury se dochovalo právě díky opisům. Originály se v dobách válečných běsnění ztratily. Tedy je zde důvodné podezření, že křesťanský mnich, který opis pořizoval, tento odstavec do textu vsunul, aby tím pomohl křesťanům.

      Další, kdo o Kristovi podává zprávu, jsou evangelia, za jejichž autory se považují Matouš, Marek, Lukáš, Jan a prorocké zjevení Jana a dále první epištola sv. Pavla Tesaloňanům. Slovo evangelium je řeckého původu a znamená dobrou zprávu, radostnou zvěst. Sám sv. Pavel, původně Saul z Tarsu, který přijal latinské jméno Paulus, se s  Ježíšem v životě nesešel. V evangeliích jsou další záhady. Předpokládalo by se, že evangelia o prorokovi z židovského prostředí budou psána hebrejsky, anebo aramejsky, tedy jazyky, kterými se mluvilo v Palestině, ale jsou psána hovorovou řečtinou, tedy slangem. Těch evangelií, která byla sepsána, je víc, jsou ale označená jako apokryfní, tedy podvržená, utajená. Církev určila jako správná pouhá čtyři.

      Podle biblistů je nejstarší Markovo, které vzniklo v letech 70-75 našeho letopočtu. Marek je podle církevní tradice totožný s Janem Markem, který měl být podle Papiase, biskupa z Hierapolisu, osobním tajemníkem a tlumočníkem biskupa Petra, který znal jediný jazyk, a tím byla aramejština. Marek byl jeho překladatel a jeho evangelium vychází z vyprávění biskupa Petra, který chtěl přiblížit Ježíše křesťanům. Po přečtení evangelia podle Marka je zřejmé, že vzniklo v prostředí římské křesťanské obce, a že je vším možným, ale ne životopisem Ježíše a je to spíše kompilace ústního tradování. Další evangelium je podle Matouše a psal jej celník a výběrčí daní Levi. Jediné, co se z tohoto evangelia dozvíme je skutečnost, že cestoval a jinak dohromady nic. Biblisté porovnáváním textů Matouše a Marka zjistili, že si Matouš z evangelia Marka z jeho 661 verše vypůjčil 600, dalších 500 má z jiných pramenů a 456 veršů dodal vlastních. Je to vlastně kompilát ze třetí až čtvrté ruky. Evangelium Lukáše je tvořeno údajnými Ježíšovými výroky, a další údaje jsou laterální výpůjčky od římských autorů. Poslední je evangelium Janovo, a to nemá žádnou historickou hodnotu. V jeho evangeliu vystupuje Ježíš jako nadpozemská bytost.  Z evangelií vystupuje Ježíš celkově jako osoba nezřetelná a temnotami obklopená.

     Jeho údajné narození je záhada, a to by bylo na samotné vyprávění, takže ve zkratce. Už samo místo narození je poněkud nepochopitelné. Proč se těhotná Marie s Josefem musela vláčet z Galileje do Betléma ke sčítání (což je pěkná štrapáce)? V evangeliu podle Lukáše (2;3-4) je toto putování zdůvodněno následujícím způsobem: „Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal do Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova…“ Pokud Řím prováděl sčítání obyvatel, určil okrsky, kam se mají lidé dostavit, a to podle svého bydliště, nikoli podle svého rodu. Když se Ježíš narodil, přišli se podle evangelistů k jeho kolébce poklonit mágové, mudrcové. V 6. století se zmiňuje letopisec Cesarius z Arles, že se nejednalo o mágy či mudrce, ale o východní krále. Ve 12. století je kancléř pařížské univerzity Petr Comestor i pojmenoval a ne obyčejně.  Kašpar (neboli Caspar) je perské jméno a znamená strážce pokladu, Melichar (Melichor) je hebrejské jméno a znamená král světa, a poslední Baltazar (Balthasar) pochází z Babylonu a znamená, ochraňuj život krále. Později byli všichni tři králové svatořečeni, a bylo stanoveno, že jejich památka se bude slavit 6. ledna. A světe se div se, křižáci jejich tělesné ostatky později našli v Konstantinopoli (v dnešním Istanbulu).

     Největší záhadou je narození Ježíše. Jak víme, Marie jej počala z Ducha svatého, porodila jako panna a pannou zůstala.  Přitom podle evangelistů měl Ježíš bratra Jakuba, Šimona a Judu a také sestru, které evangelisté jméno nedali. Pomyslnou „ránu“ tomu dal evangelista Matouš, který napsal o Josefovi:„…a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš“ (Mt 1;24-25). Z toho lze vyvodit jedno, že se svou ženou Marií nespal až do doby, kdy porodila Ježíše, a pak  ano.. Sovětští komunisté došli k závěru, že Marie byla oplodněna mizozemskou civilizací (..).  Nu, půjdeme dále...

     Říká se a píše Ježíš z Nazareta.  Avšak podle archeologických vykopávek v té době Nazaret nebyl, tedy odtud nemohl Ježíš logicky pocházet. Co je historicky doložené, že v té době existovala sekta Nazorejců, a to v aramejštině znamená bdění, pozorování, chránění. Mezi Indií a Palestinou panoval v oné době čilý styk právě   s Nazorejci, kteří měli styk s Indií. Nazorejci zavedli křest vodou, a propagátorem křtění byl Jan Křtitel, který je historickou a doloženou postavou. Ten právě měl údajně provést křest Ježíše, ale proč? Ježíš byl Synem božím, byl zcela bez hříchu a pokřtít tedy nepotřeboval.

     Císař Tiberius pověřil správou Palestiny Piláta Pontského jako místodržitele.  Byl to úkol delikátní, protože Palestina v tehdejší době připomínala sud střelného prachu a on měl za úkol situaci uklidnit (jenže úkol nesplnil a byl odvolán a zbaven funkce místodržitele). Je tedy nepochopitelné, že by po tak krátkém procesu v době židovského svátku pesach nechal ukřižovat Ježíše a ještě by se ptal na názor židovského davu. Stejně tak výkřiky Židů „Ukřižuj ho!“ jsou nepravděpodobné, protože Židé neznali trest ukřižování. Co můžeme s určitostí o osobě Ježíše sdělit je, že byl léčitel a vydával se za mesiáše. Během procesu se Pilát souzeného Ježíše zeptal: „Ty jsi král Židů?“.  Ježíš mu dvojmyslně odpověděl: „Ty sám to říkáš“. Králem se označovali četné povstalecké skupiny a Pilát to věděl. Věděl, že Ježíš pocházel z Galije, která je plná povstalců a mesiášů, a jeho doprovod byl ozbrojen. Vždyť přeci Šimon Petr na jeho obranu tasil meč.  Tak jej Pilát nechal pro výstrahu ukřižovat. O těch rozporech kolem údajného Ježíše je mnoho, jako je třeba jeho smrt a zmrtvýchvstání, a tak nezbývá než souhlasit s autorem Janem Baurem:  „Co se týká ukřižování, které popsali evangelisté je zřejmé, že byli loajální k římské státní moci, považovali za nutné očistit i římského prefekta a ukázat, že jednal pod židovským nátlakem. Sv. Pavel, původně Saul z Tarsu, který vlastně založil křesťanství, vztah křesťanů a Židů ještě ostřeji vyhrotil.  Aby získal více příznivců nového náboženství, netrval na obřízce, které se museli Židé z důvodu náboženských podrobovat. Otevřel tak původně jednu z judaistických sekt i příslušníkům jiných národů. Zmezinárodnil Ježíšovo učení bez ohledu na to, že byl sám ryze židovským prorokem. Ze vzbouřence proti Římu, blouznivého nazorejského filozofa a léčitele se tak stal hlasatelem nového náboženství. Že vlastně vytrysklo z judaismu, byť bylo nesporně ovlivněno orientálními vírami a kulty, přestalo být podstatné. Židovský národ byl jim však potrestán na dlouhá staletí dopředu. Nesmyslná pověra, že Židé ukřižovali Ježíše Krista, se vlekla dějinami jako obludné břemeno a zavdávalo příčinu ke krvavým pogromů a k primitivnímu antisemitismu. A tak spor jednoho malého plešatého Žida z maloasijského Tarsu, který přijal jméno Paulus, a bláhová snaha vlichotit se do přízně Římanů stály na počátku strašlivé dějinné etapy, na jejímž konci byl holocaust.“