Jak se v jedné vsi v době totality stavěl Národní výbor.

Psával jsem věci politické a teď jsem se rozhodl, že se s vámi podělím o jednu úsměvnou příhodu z doby, kdy u nás panovala tuhá totalita.

     Takže začínám.  Je jedna vesnice, která má 90 čísel popisných, leží v údolí obklopeném pohoří Džbán a tehdy i chmelnicemi. V době hluboké totality se v této vesnici radní usnesli, že postaví nový důstojný obecní úřad (tehdy místní národní výbor). Nová budova měla mít dvě garáže a jedna garáž bude určena pro požární auto dobrovolných hasičů. Důležitým prvkem této stavby měl být také balkon. Stavba byla plánována v akci „zet“ tedy svépomocí.

     Stavba se započala slavnostním výkopem. Stavělo se a stavělo a léta běžela. Kolik domů bylo z materiálu určeného pro obecní dům opraveno, kolik chlívku bylo postaveno, se nikdy nezjistilo, protože pomalu každý si něco ze stavby přivlastnil. Krajský stranický tisk rok, co rok tepal stavbu, která se neuvěřitelnou dobu táhla. Žádná kritika však stavbu neurychlila.

      Po jedenácti letech byla konečně stavba dokončena. Ke slavnostnímu otevření se na budově ve vánku třepetala naše vlajka i vlajka sovětská (i když nikdo z občanů nedokázal říci proč). Balkon byl ozdoben chvojím a uprostřed balkonu byl portrét tehdejšího prezidenta a generálního tajemníka strany. Přijely také v černých limuzínách delegace z okresu i kraje. Všichni obyvatelé obklopili stavbu a pozorovali slavnostní otevření budovy.  Mluvilo se dlouho a vzletně, pionýři zpívali budovatelské písně, hudba hrála a konečně na závěr byla slavnostně přestřižená páska a zazněla hymna.

      Po doznění hymny dal předseda místní organice rukou nenápadně znamení a to už dolů z kopce sjíždělo červené požární auto Praga erena se zapnutou požární sirénou. Také bylo ozdobené chvojím, naší i nezbytnou sovětskou vlajkou.  Před dostavěným obecním úřadem vykroužilo elegantní oblouk a začalo pomalu couvat do otevřené garáže. Delegace, přihlížející davy i pionýři tleskali. Najednou se z garáže ozvala dutá rána, auto Praga poskočilo dopředu, motor zhasnul a polovina přední části auta trčela z garáže. Předseda místního organizace KSČ se rozběhl k autu a volal: „Pepíííku, co je?“  Pepík, řidič požárního auta otevřel dveře, vyklonil se a zakřičel: „Volé  ta garáž je krátká a auto se tam nevejde „ V ten moment dav propuknul v mohutný smích. Některé soudružky se smály tak intenzivně, že se pod nimi málem objevila loužička. Smáli se i pionýři. Kdo se nesmál, byli radní a přítomná delegace. Soudruhům delegátům zrudnul ovar, nasupeně nastoupili do svých limuzín a zůstal po nich zvířený prach. Byla to ostuda dosahující hvězd.

       Druhý den jednal výbor, jak nastalou věc řešit. Nejdříve se málem porvali, protože se nemohli dohodnout, kdo za tu ostudu může. Pak bylo přijato rozhodnutí, které spočívalo v tom, že garáže se vzadu vybouraly a k budově obecního úřadu se přizdil „batoh“, kde má i v současné době dnes hasičské auto zasunutou zadní část. To je vše, a pokud se tento budovatelský příběh líbil, přidám někdy historku, jak se v té obci hasil požár.