Převzato s laskavým svolením autorky. Někteří z nás vědí, že sklo v jejich autě pochází z Chudeřic u Teplic patřící nadnárodní společnosti AGC Ltd. Splintex. Jaká je vlastně historie této sklárny?
Syn mecenáše a uhlobarona
Historie chudeřické sklárny není tak dlouhá, jako historie jiných skláren v Severních Čechách. Na jejím začátku stojí Dr. Ing. Edmund Weinmann, nejstarší syn jednoho z nejvýznamnějších podnikatelů své doby Jacoba Weinmanna, jehož osudu stojí za krátkou odbočku. Jacob Weinamann se narodil v Dobré u Kladna v nezámožné rodině židovského obchodníka. Svou kariéru začínal jako vedoucí uhelného velkoobchodu Pražské banky v Ústí nad Labem. Po krátké době se osamostatnil a založil si vlastní podnik. Netrvalo dlouho a z firmy začátečníka se vyvinul koncern, který kontroloval obchod s hnědým uhlím ve střední Evropě. Z Jacoba Weinmanna se stal pohádkový boháč, a to nejen co do objemu majetku, ale i chování. O své bohatství se totiž neváhal dělit. Byl mecenášem řady kulturních a společenských spolků. V Ústí nad Labem, kde žil, nechal vystavět sirotčinec a nalezinec, slepeckou školu, knihovnu pro veřejnost, sanatorium pro nemocné TBC a další. Podle dochovaných vzpomínek byl v soukromí Jacob Weinmann skromný a zbytečně nerozhazoval. Ke skromnosti a také pracovitosti a podnikavosti se prý snažil vychovat i svých pět dětí. Dlužno říci, že alespoň co se té podnikavosti a pracovitosti týče, se mu to nadmíru podařilo. Všichni tři jeho synové úspěšně podnikali a rozšířili tak otcovo průmyslové impérium. Svět průmyslu a podnikání neopustily ani Jacobovy dvě dcery. Jedna se provdala za významného jihomoravského textilního podnikatele z židovské rodiny Stiassny, druhá za potomka cukrovarníků z české židovské rodiny von Kahler.
Zrcadla pro vilu Tugendhat
Edmundovi Weinmannovi bylo 26 let, když v Chudeřicích u Bíliny zakoupil koksárnu firmy Wesselner Koks un Kaumacit Werke, jejíž název v roce 1913 změnil na Weinmann Werke (Weinmannovy závody). O rok později začal v rámci těchto závodů budovat továrnu na zrcadlové sklo, kvůli světové válce musel ale výstavbu přerušit. Továrna tak byla dokončena až v roce 1919. Ještě několik let po té ale trvalo budování vnitřního vybavení a dalších staveb potřebných pro chod závodu. Počítat k nim můžeme i kolonii pro zaměstnance Weinmann Werke navrženou švýcarským architektem Otto Rudolfem Salvisbergem. Z původně velmi rozsáhlého Salvisbergerova plánu se nakonec vystavělo asi třicet budov, které měly podobu jak volně stojících tak řadových domů, kde mohly bydlet dvě, čtyři nebo šest rodin. Dnes už v Chudeřicích tuto zajímavou kolonii nenajdete. Poslední dům byl stržen v roce 2011. V roce 1924 nechal Edmund Weinmann ke své fabrice přistavět ještě vlečku do nedaleké pískovny a o rok později už mohla chudeřická sklárna vstoupit na československý i evropský trh se svými výrobky opatřenými prolínajícími se písmeny W. Šlo o zrcadlové sklo, jehož hlavním odbytištěm byl rychle se rozvíjející automobilový průmysl. Tři čtvrtiny chudeřické produkce šly do zahraničí. Většinou do Rakouska, Maďarska, Jugoslávie a také do zámoří. Bez zajímavosti určitě není, že sklo z Weinmannových závodů bylo použité také při stavbě slavné vily Tugendhat v Brně, která je dnes zapsána na seznamu UNESCO. Dnes už chudeřická skla na vile Tugendhat, bohužel, neuvidíte. Byla zničena na jaře roku 1945 při osvobozování Brna.
Weinmannové odcházejí
Masivní příklon k nacistické ideologii německého obyvatelstva v českém pohraničí, jejich požadavky na připojení Sudet k hitlerovskému Německu a s nimi spojenou vlnu antisemitismu Weinmannové správně vyhodnotili jako pro Židy nebezpečné a rozhodli se proto Československo opustit. Na jaře roku 1938 pod cenou prodali veškerý svůj československý průmyslový majetek Živnostenské bance a všichni potomci Jacoba Weinmanna pak i se svými rodinami odešli přes Londýn do USA. Ovšem s výjimkou zakladatele chudeřické sklárny Edmunda Weinmanna, který zemřel už v roce 1937. Sklárna v Chudeřicích byla po nástupu nacistů arizována a po roce 1945, stejně jako veškeré podniky patřící rodině Weinmannů, byla podle Benešova dekretu o znárodnění bank a strategického průmyslu znárodněna. Weinmannové se už nikdy nedostali ani ke svému dalšímu majetku, který v Československu nechali. Šlo především o rozsáhlé umělecké sbírky, které po jejich útěku zabavili a prodali.
Špičkovým dodavatelem autoskel
Chudeřickou sklárnu čekal po druhé světové válce velký rozmach. Na počátku padesátých let došlo k zavedení výroby optického skla, od roku 1957 skla pěnového a v roce 1965 uvedla sklárna na trh skla izolační. Později podnik vyráběl dokonce speciální skla pro jadernou energetiku. V roce 1972 byl hutní provoz zastaven a závod se postupně specializoval na izolační skla a tvrzená bezpečnostní skla pro automobilový průmysl a stavebnictví. Počátkem 90. let se chudeřická sklárna stala dokonce jediným výrobcem automobilových skel v České republice. Drtivá většina produkce šla na domácí trh. Podnik tehdy patřil akciové společnosti Glavunion, jejímž majoritním vlastníkem byl belgický Glaverbel. Vedení obou společností rozhodla, že z technologicky zaostalého domácího producenta, udělají špičkově vybaveného výrobce evropské úrovně. Během tří let se do závodu investovalo zhruba jeden a půl miliardy korun. Z odštěpného závodu na výrobu autoskel Thorax, Glavunion, a.s. byla v roce 1996 založena samostatná akciová společnost Splintex Czech. Nová akciovka se stala vysoce moderním producentem bezpečnostních skel pro dopravní prostředky. Jejími největšími zákazníky byla Škoda Mladá Boleslav, Tatra, Liaz, Karosa, ČKD, Oasa, MTV, VAB, TAZ, Fiat nebo Opel. V roce 2002 se majoritním vlastníkem skupiny Glaverbel stala nadnárodní společnost AGC Ltd. Splintex byl přejmenován na AGC Automotive Czech a.s. Rodina zákazníků se opět rozrostla. Podařilo se do ní získat třeba TPCA Kolín, Volkswagen, Renault, BMW , Mercedes, Peugeot, Citroën, Suzuki, Ford, GM nebo Toyotu. Zkrátka, jestli se potomci Edmunda Weinmanna nebo jeho sourozenců někdy pídili po osudech rodinného majetku, v případě chudeřické sklárny se zlobit určitě nemusí.
