Nedávno jsem dočetl knihu Phila Knighta, zakladatele obuvnické firmy Nike. Kromě toho, že je jeho příběh neobyčejně působivý a silný, mě upoutalo jeho vnímání sportu.
Říká, že sport nás jako diváky vtahuje, protože se zcela vžijeme do role sportovce, po psychické i po fyzické stránce. Jeho start je tak i naším startem, jeho odehraný koš je bod i pro nás, každý jeho pád nás bolí, stejně jako nás endorfinem nabíjí jeho výhra. Některé studie dokonce prokázaly, že po sledování napínavého sportovního výkonu mohou diváka dokonce bolet některé svaly a může po výkonu sportovce cítit únavu, až tak je možné se do role sportovce vcítit.
U olympijských her to funguje obzvlášť, protože s sebou nesou prvek národní hrdosti. Na svůj olympijský reprezentační tým je hrdý úplně každý. A což, když se naskytne pohled na naši vlajku stoupající na stožár za zvuků naší hymny. Tehdy každého z nás v srdci zahřeje radost z toho, že jsme Češi. Navzdory čemukoliv jinému, je to ten okamžik, kdy držíme pohromadě, celý národ jako jeden velký fanoušek.
V pátek začínají olympijské hry v Pchjongčchangu. Poloostrov, který celému světu kvůli hrozbě zbraní hromadného ničení nahání strach, bude hostit událost, která v každém člověku probouzí národní hrdost. Je to tak trochu paradox, ale možná v tom právě bude ještě větší síla letošních olympijských her. Ve chvíli, kdy budeme horlivě fandit našim sportovcům, měli bychom si uvědomit, že fandíme celému našemu národu. Fandíme všemu, co se nám a našim předkům za 100 let od založení Československa povedlo. Fandíme i přes všechny porážky a rány, které jsme za tu dobu museli snést. Fandíme sami sobě, svému národu, své zemi. A co bude výhra? Medaile určitě ano. Ale tou skutečnou a největší výhrou by bylo, kdybychom si tento pocit uměli uchovat i v dalších oblastech života a naučili se fandit své zemi, být na ni hrdí a držet pohromadě, v dobrém i zlém. Vítězit můžeme jedině společně.
