S křížkem po funuse

Česká vláda rozhodla o vyslání našich vojáků do Mali. Krok jistě záslužný s ohledem na podporu boje s celosvětovým islámským terorismem. Ale mohli jsme být nápomocni mnohem dříve a účinněji. Přicházíme opět pozdě. Proč?

Přesuňme se v čase zhruba o rok zpátky, kdy se špatně vyzbrojená malijská armáda potýkala na severu země s útoky dobře vyzbrojených a kvalitně organizovaných islámských teroristů. Malijci se obrátili i na české zbrojaře. Nabízelo se celé spektrum dodávek vojenského vybavení včetně tolik potřebného posílení malijského letectva, které mělo zájem o dodávky letounů L‑39. Malijské vláda nechtěla dar, ale regulérní obchod. Takový obchod je to nejlepší, co může českého občana potkat. Práce pro průmysl, vyšší zaměstnanost, daňové odvody, a tím i přispění k vyšší životní úrovni nás všech. Ruku v ruce k tomu posílení stability ve středoafrickém regionu a hlavně podpora správné strany konfliktu. Bohužel takto to neviděli ti úředníci ministerstva zahraničních věcí, kteří mají pravomoc vetovat každý jednotlivý obchod s vojenským materiálem. Díky jejich odmítavému stanovisku k těmto exportům z možných obchodů sešlo.

Tváří tvář dnešnímu dění, kdy francouzští a malijští vojáci nasazují životy při odrážení útoků islamistických rebelů, se tento postoj jeví minimálně jako chybný. Byli lidé z Ministerstva zahraničních věcí tak málo prozíraví? Nikoliv, pouze alibističtí. Nejsou to úředníci v pravém slova smyslu, ale kariérní diplomaté, čekající na výjezd do zahraničí. Dát souhlas s exportem do rizikové oblasti by v případě nějakého skandálu mohlo ohrozit jejich další kariéru. A není nic snazšího, než s něčím nesouhlasit. S větami ve stylu: „Vydržte nějaký čas, situace se v daném regionu trochu stabilizuje, a pak Vaším obchodům nebude nic bránit.“, se určitě setkal každý exportér speciální techniky. A čas uplyne, daný pracovník vycestuje a místo něj na funkci sedí někdo jiný se stejným záměrem. Posunout se v čase a nemít problém. To, že jsme zbraně do Mali nevyvezli, možná stálo životy našich spojenců. Ale žádný mediální skandál kolem toho nebyl, tak je všechno v pořádku.

Má tato situace vůbec nějaké řešení? V soukromém sektoru by ředitel stanovil motivační prémiové ukazatele. Pracovníci odboru společné zahraniční a bezpečnostní politiky Ministerstva zahraničních věcí by pak sami hledali řešení, které by export obranných technologií pomohlo zvýšit, jestliže by se to promítlo do jejich ročních odměn. Umí takto motivovat i státní sektor? V případě, že ne, tak proboha, ať Ministerstvo zahraničních věcí nemá pravomoc vetovat obchody. Ať je jeho názor doporučující a o udělení definitivního souhlasu rozhodne zodpovědný úřad včetně podrobného zdůvodnění v případě, že konkrétní exportní zakázka bude zakázána. Samozřejmě s plnou zodpovědností za tento krok.

Až mise našich vojáků v Mali skončí, měla by naše vláda informovat veřejnost nejen o tom, kolik tato mise stála. Ale hlavně o tom, kolik jsme do této země vyvezli. I když obchod s ročním zpožděním bude určitě obtížnější, než mohl být před rokem. Zvláště když kromě francouzských vojáků už tam jsou i francouzští obchodníci.