Válka je vždy hrozná věc. A občanská válka zvlášť. Řada míst na celém světě je zmítaná ozbrojenými konflikty, někde tyto konflikty hrozí, narůstá nenávist, a z ní plynoucí terorismus. Různé militantní skupinky vraždí, znásilňují, terorizují obyvatelstvo a vnucují mu svůj obraz pořádku. A je jedno, jestli je to pod vlajkou náboženství, kmenové příslušnosti, barvy pleti, demokracie, sociální nerovnosti či odlišného názoru na cokoliv, kde se odlišný názor dá nalézt. Vždy trpí nevinní lidé. Kdo za to může? Odpověď je nabíledni, výrobci zbraní. Jsou to váleční štváči a pryč s nimi. V čele těch českých stojím já jako šéf lobbistické organizace, který podle mediálních vyjádření některých nevládních institucí chce vozit zbraně do celého světa a vyvraždit polovinu jeho populace, jen aby na tom vydělal.
Občanská válka ve Španělsku ve třicátých letech dvacátého století patřila k jedněm z nejkrvavějších konfliktů, ve kterém se nectila žádná pravidla a obě znepřátelené strany se v ní chovaly tak, že to s lidským humanismem nemělo nic společného. Svět se tomu postavil po svém. Společnost národů vyhlásila zbrojní embargo a hájila politiku nezasahování. Zatímco frankistická armáda byla zásobena dostatečným množstvím kvalitních zbraní z fašistického Německa, Společnost národů se zmohla na pouhou kritiku těchto dodávek. Výsledkem byly masakry, hromadné popravy a téměř milion mrtvých a nepřímým důsledkem i vznik druhé světové války.
Jsou na světě místa, kde obdobný konflikt hrozí či už v menší míře probíhá. Slabé vlády nejsou s to, poradit si s mnohdy velmi dobře vycvičenými a kvalitně vyzbrojenými teroristickými jednotkami podporovanými nelegálními dodavateli zbraní. Jestliže se k jejich vládním silám nedostane vojenský materiál včas, může se velmi rychle rozhořet konflikt, který si se španělskou občanskou válkou v ničem nezadá. Již dlouhou dobu je Demokratická republika Kongo zmítaná boji. Vláda Konga je legitimní, i když ne ideální a vede oprávněný boj s rebely a není na ni uvaleno žádné zbrojní embargo. Vláda však není schopna kontrolovat východní část země. Pokud nedodáme vládě zbraně, znevýhodňujeme ji oproti rebelům, kteří pořizují zbraně nelegálně za prostředky z prodeje diamantů, zlata a dalších surovin přes své neoficiální kanály v Ugandě a Rwandě. Jsme snad zločinci, že chceme pomoci ochránit životy vesničanů na východě této země? Mimochodem, nejdivočejší vraždění téměř milionu obětí bylo způsobeno mačetami nikoliv vládními zbraněmi. A takových míst ve světě je celá řada. Když v roce 2000 uskutečnila Česká republika vojenské dodávky na Srí Lanku, rozjeli mediální kampaň proti českým výrobcům všichni samozvaní mírotvorci. Ale jenom díky dodávkám těchto zbraní byly ochráněny životy tisíců civilistů, tehdy obklíčených rebely na severu země. Jaký by byl jejich osud, kdybychom zbraně nedodali?
Je hříchem pokusit se stabilizovat situaci dodávkami vojenského materiálu? Dovolím si tvrdit, že ne. Samozřejmě na tu správnou stranu barikády. Možná někdo namítne, že je těžké poznat, která to je. Černá a bílá není barva typická pro život. Černé a bílé bývá jen v pohádkách, zatímco realita se pohybuje v různých odstínech šedi. Je špatný ten, který chce ochránit životy lidí a riskovat, že lidská práva v tom našem pojetí nebudou úplně dodržena? Nebo je lepší se jen dívat, jak se situace zhoršuje, dávat politická prohlášení, poučovat o lidských právech a nechat umírat nevinné oběti? Cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Věřím, že nevládní organizace, které kritizují vlády některých zemí za nedodržování lidských práv a nás za snahu více exportovat vojenskou techniku, tyto dobré úmysly mají. Ale mrtví civilisté, kteří zemřeli, protože je jejich nedostatečně vyzbrojené ozbrojené síly neuměly ochránit, jim za jejich dobré úmysly už nepoděkují.
