Čím dál tím více se začínám obávat o pojetí demokracie v dnešní Evropě. Mezi evropské hodnoty vždy patřila ochrana lidských práv, svoboda, rovnost a demokracie.
Začínám mít ale pocit, že tyto hodnoty se proměnily v propagační a ideologické nástroje, zatímco jediná hodnota, která se nyní na evropské půdě uznává, je poslušnost. Zejména poslušnost malých států, které musí respektovat diktát větších hráčů. Výměnou za co? Rozhodně ne za ochranu našich práv a svobod.
Kauza kolem petice proti omezování práv držitelů legálních zbraní, kterou zorganizovala lidskoprávní organizace LIGA LIBE, je ukázkou toho, jak hodně si EU „váží“ českého názoru. Petice byla řízena v souladu s veškerými pravidly a podepsaly se pod ni statisíce českých občanů. Podepsal jsem ji nejen já, ale i prezident Miloš Zeman, premiér Andrej Babiš nebo předseda Sněmovny Radek Vondráček. Představitelé LIGY LIBE tuto petici chtěli osobně předat dne 14. 9. úřadu Zastoupení Evropské komise v ČR v Jungmannově ulici. V úředních hodinách však byla budova zavřená a před ní čekal kordón policistů, údajně z důvodu ochrany bezpečnosti zaměstnanců. Celá situace je pro mě nejen absurdní a nepochopitelná, ale zároveň začínám mít strach. Strach, že EU už nemá ani potřebu předstírat zájem o náš názor, ale rovnou ho může takto ponižujícím způsobem odmítnout.
Akci beru jako pochybení vedoucí Zastoupení Evropské komise Dany Kovaříkové, která bezpochyby mohla celou situaci vyřešit mnohem lepším způsobem. Reakce tiskové mluvčí Magdaleny Frouzové však jenom potvrdila, že tento úřad, který zastupuje nejsilnější orgán EU na našem území, nemá zájem o názory aktivních českých občanů. A to ani v případě, když jsou podpořeni nejvyššími českými představiteli.
Ptám se tedy, co bude dál? Je Česká republika v Evropě respektovaným hráčem nebo se od nás očekává poslušnost za všech okolností, i když je v rozporu s našimi národními zájmy? Jaká je perspektiva malého státu, který se s ohledem na nastavení evropských mechanismů musí snažit mnohonásobně více při vlastním prosazení nežli stát velký?
Připomíná mi to známý rozhovor mezi Tomášem Garrigue Masarykem a jeho synem Janem. Tomáš Garrigue Masaryk tehdy synovi vysvětloval: „Malé státy jsou jako mosty mezi velkými státy“, načež mu Jan odpověděl: „Ale po mostech se šlape, Otče.“ Pošlapaným mostem jsme v historii bohužel už byli několikrát. A jak jsme na tom dnes? Volíme si své zástupce, na národní a evropské úrovni, ale byli jsme a budeme vždy malým státem, který není těžké okupovat nebo přehlasovat. Ačkoliv máme volební právo zakotvené v ústavě, otázkou je, zda stále ještě máme možnost volby rozhodovat o své vlastní zemi.
Já si právo volby nenechám vzít. Nenechte si ho vzít ani Vy. Vždy, když se na náš národ šlapalo, dokázali jsme se po čase vzepřít, narovnat a vzpřímit. Udělejme to i nyní.
