Za Václavem Havlem…

Jsou zde ještě tací, kteří se domnívají, že Václav Klaus se někdy snažil dosáhnout světové proslulosti Václava Havla. To prostě není a také nikdy nebylo možné, protože Václav Havel prožil něco takového, jako hollywoodský život, zatímco Václav Klaus jen život obyčejný, který nikdy nevzbudil tolik pozornosti jako život Havlův. Zdejší publikem zčásti složené z tzv. „lovců estébáků“, jejichž muška je ale tak špatná, že by se na ně dala aplikovat píseň „Střelil na lišku, trefil Maryšku“ se domnívá, že pokud člověk Václava Havla nějak politicky charakterizuje, že k němu plane nehynoucí záští.

Nic není pravdě vzdálenější, než tyto domněnky. A myslím si, že v tom jsem s Václavem Klausem zcela zajedno. Nelze přece odsuzovat a nenávidět člověka je proto, že nesouhlasíme s jeho myšlenkami, s jeho programem. Že se s nimi neztotožňujeme, ba naopak, že je odsuzujeme.

Ale i když je odsuzujeme, tak to neznamená, že jejich nositeli přejeme něco zlého v osobním životě. A když už, tak něco zle-pikantního. Jako například tu aférku s Irenou Obermannovou. Je to vždycky legrace, když chytne stará stodola a v případě Václava Havla je ta legrace naprosto jednoznačně tuplovaná.

Zálety jsou pro bulvár jeho živnou půdou, ale v případě Václava Havla to bylo něco extra, k tomu nebyl zapotřebí bulvár. Domnívat se, že paní Obermannová tím, že ten milostný vztah zveřejnila, zkrátila Václavu Havlovi život, je absolutní nesmysl.

To spíš jeho manželce Dagmar asi zvedla krevní tlak a není se čemu divit. Myslím, že Václava měla dost ráda a pro ženy je takovéto zjištění vždy šok. Pro chlapy, kteří znají svět a občas někde „zaskórují“ už méně. Samozřejmě pokud jsou rozumní.

Skončím trochu netradičně vzpomínkou na svého prastrýčka. Moc jsem se s ním nestýkal, bydlel v Lounech. Zemřel, když mi bylo asi 17 let a pohřeb byl netradiční. Jeho zeť Kamil po uložení rakve na hřbitově navrhl, aby smuteční oběd proběhl dosti netradičně, vyprávěním o strýčkových výpravách.

Strejček totiž býval za mlada tzv. „péro“. Uměl vydělat peníze a uměl je také pustit. Jednou za čas se vydal na tah a to obrážel hospody a Hampejsy a přišel domů vždycky až za tři dny. A takovýchto historek byla celá řada, takže hospoda se otřásala smutečním veselím na jeho počest.

A myslím si, že na počest Václava Havla, člověka, by se zítra takové historky z jeho života měly vyprávět a nikoli uctívat ten nakašírovaný a nepravdivý obraz „bezchybného velikána“, jak je zde neustále prezentován a vnucován lidem, jako husám šišky do krku. Tou pompou jsme nakrmeni skutečně až po hrdlo.