WiFi Internet „zadarmo“, SU-25 a jiné pohádky...

Dlouhá léta jsem pracoval v telekomunikacích. Ve výstavbě sítí, v akvizici stanovišť a nakonec i v prodeji „ojetých“ telekomunikačních zařízení. A protože těch zařízení jsme nakoupili opravdu „hafo“ a potřebovali jsme laciné skladové prostory, koupila firma v jednom Vystrkově u Mladé Vožice opuštěný zemědělský objekt.Jelikož bez Internetu není života, tak jsem byl pověřen, abych objekt připojil na Internet. V Praze by to byla „brnkačka“ a ještě bych možná „dostal na pivo“, abych si vybral právě toho dodavatele, tam to byl špatně řešitelný oříšek. Samozřejmě jsem sehnal potřebnou WiFi firmu, ale ta se choval dost macešsky a sdělovali mi, že to připojení není možné, že nemáme LOS (viditelnost). Ale spíš to byla nezkušenost onoho prodejce, protože jsem nakonec vypátral jakýsi zámek na kopečku, kam viditelnost byla a firma tam měla svůj připojovací bod. Pak už šlo vše ráz naráz. Na střeše objektu přibyl stožár s parabolou a už to frčelo. Měli jsme Internet a k němu také fakturu. Něco v naší účtárně ale zahaprovalo a Dana zapomněla fakturu zaplatit. A už jsme měli na obrazovce varování.A kdybychom včas náš dluh nevyrovnali, tak by obrazovka zamrzla až do zaplacení. Takže „business as usual“ a žádný „Internet zadarmo“, jak se nám mnozí snaží namluvit, že? A co s tím má společného sovětský bitevník SU-25? V podstatě nic, ale ten příklad s „Wifinou“ ukazuje na to, že tvůrci standardu WiFi, který je něco přes deset let starý, asi moc netušili, že jejich výtvor s dosahem 300m bude „fachat“ na vzdálenost 15 a při vhodných podmínkách i více km. Tak proto také ani nevěřím lidovým „poudačkám“, že sovětský bitevník, který běžně operuje v 7000m by nedokázal navýšit výšku stejně jako docela obyčejný „Passenger jet“.