Tak jsem se před pár dny dočetl, že Trump je pomstou amerických lůzrů a Zeman těch českých, což napsal a zcela vážně myslel kolega Jaroslav Šmarda. A skutečně to myslel zcela upřímně, stejně jako kdysi Stanislav Gross.
Proto jsem lehce parafrázoval jeden z největších hitů skupiny Queen We Are the Champions. A hned se můžeme zeptat, zda Farrokh Bulsara, uměleckým jménem Freddie Mercury byl loser nebo winner (who takes it all - ale to je zase jiná písnička).
A vidíme, že z vítěze, slavného a bohatého zpěváka se rázem může stát poražený. Postačí trochu méně opatrnosti při queer sexu a rázem je ze sebevědomého vítěze poražený. Poražený, který pod sedativy čeká na milosrdnou smrt.
A takových případů, ať skutečných, či vymyšlených najdeme tolik, že by zabraly celou Knihovnu Václava Havla. Ostatně, on mu tam Bakala zas tolik místa nenechá.
Takže, jen namátkou kniha a film Mzda strachu. Vítěz, který jediný přežil transport nitroglycerinu a dovezl jej na místo určení, umírá s vydělaným balíkem peněz v mysli.
A nebo přímo ze života. Muž roku, jméno úmyslně neuvádím, zvítězil v této, dosti pochybné soutěži - soutěžit by měly pouze ženy, je na ně ladný pohled - aby pak druhý den zbytečně riskoval a ocitl se na dlouho, možná na doživotí na vozíku.
A toto se může stát každému z nás. Úraz, choroba, zločinný útok a z jásajícího šťastného člověka je najednou hromádka neštěstí a to ještě v tom lepším případě. V tom horším za ním na chvíli zaklapnou dveře chladícího boxu, aby pak byl odevzdán zemi nebo ohni.
Nebo také rozptylové loučce. Zde to máte i s akordy a smutným koncem broučka. http://www.supermusic.cz/skupina.php?idpiesne=189764
Rozptylová loučka přilákala broučka
hodil krovky přímo do kytek.
Chvíli v klídku ležel, čas kolem něj běžel
sladkej nektar mu do huby tek'.
Všechno bylo v cajku, kouřil si davajku
šťastnej zíral vzhůru do oblak,
celej svět byl v květu, zpíval krásně je tu,
Až ho náhle v letu sezob pták.
Tak to bylo lůzerství individuální, které opravdu může potkat každého. Pak je ale ještě lúzerství kolektivní nebo virtuální. A to je velmi snadné. Sednu a prohlásím stranu protivnou za lůzery a tím je to dáno. Pan Šmarda nemá rád ani Zemana a ani Trumpa a tak prostě prohlásí jejich příznivce či voliče za lůzery.
A samozřejmě, z toho vyplývá, kdo jsou "winners". Jsou jimi nepochybně se ziskem 4% obyvatelstva Hillary Clinton. potažmo Karel Schwarzenberg. Protože, i když vůbec nic nevyhrál, tak v srdcích, která planou, je stále vítězem, který prohrál "jen díky volebním podvodům".
A takto to můžeme aplikovat na všechny oblasti našeho života. Skvěle se hodí na sport "Sparta, lůzerovskejch buzerantů parta" nebo na umění. Troška, znechucení nožka. Vydělá moc peněz a to se nám nelíbí a ani to, že lidi na yt jeho blivajzy chodí a na ty naše pokrokové kraviny ne.
Nakonec se lůzrem automaticky, ale s možností odvolání, stává ten, kdo nepozdraví u vrbiček. Jiným slovy nejede v oficiálně narýsované cestě, což se hrubě nevyplácí. Krásně to bylo vidět při našem (ano našem, již výše zmíněný K.S. tam aktivně působil) ilegálním pokusu (a bohužel úspěšném) o svržení legitimního ukrajinského prezidenta.
Ten, kdo jako já, koukal intenzivně do bedny, ten si o těch událostech musel vytvořit a také vytvořil určité mínění. A když najednou zjistí, že podle ČT je bílé černým a naopak, pak se zcela samovolně stává dobrovolným, proti proudu propagandy plavajícím lůzerem.
A nejhorší, vůbec nejhorší, je rouhání se památce nositele kongresové busty, která tak trochu vypadá jako maska z kdysi proslulého filmu s Charltonem Hestonem. Na konci toho filmu najednou zjistí, že vidí něco, co by vidět neměl a sice trosky Sochy svobody.
Ano, tento film nám zlotřilí komunisté kdysi dovolili shlédnout. Ovšem Socha svobody stále stojí v New Yorku, zatímco ta bustička ve Washington D.C. Takže pozor, jakékoli znevážení, byť objektivně podložené se trestá ape-bustovým trestem doživotního lůzerství a vyloučení z pravdoláskového kavárenského kruhu.
