Knihu Velkovýroba ctnosti od Jiřího Haussmanna, které je skoro sto let jsem četl před necelými padesáti lety. Byla to doba, která literatuře přála, protože ještě ani televize nedorostla do současného molocha. A to, že by mohl existovat Internet nebo taká šílenost jako sociální sítě, se nikomu ani nezdálo. Již dobový popis principu faxu někdy ze šedesátých let, byl absolutní fantazií.
A co jsem asi tak četl? No, pro komisi, která zajisté již brzy bude vyšetřovat „proruskou činnost“ některých našich obyvatel si začínám chystat podklady, aby až tam s Jirkou Vyvadilem, panem Petříkem a možná i Petrem Fojtíkem a dalšími, nakráčíme.
Přiznám se bez mučení, že ač jsem ruský jazyk ze srdce nenáviděl, tak ruskou literaturu jsem měl velmi rád. Tolstoj, Čechov, Dostojevskij atd. hlavně Čechov se mi líbil. On ty své povídky prokládal takovými pikantnosti, jakože padlá žena musela uspokojovat muže a podobně.
To je ze života, to se počítá. Ale ani americká literatura nezůstávala stranou, Americká tragédie mě velmi oslovila. Zvláště pak pasáž, kdy při popravě na elektrickém křesle kolísalo napětí ve věznici. Jsem prostě elektrikář a tak jsem si dovodil, že vedení bylo velmi slabé.
Ale nejsme literární kroužek. Jsme spolek, který by měl vyřešit, jak to tedy s tím rusofilním agentstvím různých zdejších přispěvatelů, kolik za to ty lidi berou a zda ty peníze také řádně daní.
Naprosto pomýleným přístupem je myšlenka, že zde je jakési hnízdo kolaborantů a agentů, které zde sídlí vlastně odjakživa a jehož členové spali a nyní byli aktivováni, aby nám tu skvělou protiruskou akci na Ukrajině hatili.
Ta pravda, kterou zdejší většina nikdy nebyla, není a nebude schopna vstřebat, je to, že se spící vlk nesmí budit. To jsem slyšel nyní ve filmu Jindřich IV. natočeném k Shakespearovu výročí wake not a sleeping wolf.
A přesně to se stalo. Samozřejmě s tím, že Rusko, vzhledem ke svým podmínkám, je medvědem, nikoli vlkem. A medvěd přes zimu chrápe, v létě se živí kořínky a bylinami a pouze, když ho nějaký pitomec vyruší, tak se stane agresivní.
Společnost zde sestává z velké části z naivních fanatiků a fundamentalistů, kteří si vůbec neuvědomují, že ten ruský medvěd je jadernou velmocí a že není dobré ho pošťuchovat, aby vylezl z brlohu.
Jadernou velmocí, která, a to říkám s plnou zodpovědností, má nárok na svou sféru zájmu. Na to, aby se v této sféře neděly jí nepřátelské akty. Jistě řeknete, že Ukrajina je svobodnou e nezávislou zemí a může si dělat, co chce. NEMŮŽE.
Nemůže ze stejných důvodů, kvůli kterým nemůže ani Kuba. Kuba leží ve sféře zájmů USA, proto na ni byla uvalena všechna ta embarga. A u nás to je kvitováno s pochvalným mručením a souhlasem.
Ale Rusko má přesně stejné právo na ochranu svých strategických zájmů, jako má USA. A proto, jakmile se naplno rozjely on podvratné a teroristické akce na Majdanu a byla dosazena loutková vláda útočných pušek a parlament hlasoval pod jejich hlavněmi, tak se v Kremlu poplašné zvonky rozezněly naplno. A právem.
Nemá cenu po x-té omílat, co se stalo, ale stalo se to na úkor Ruska a Rusko to nezavinilo. Z toho plyne, že ti, kteří takto smýšlí podporují Rusko, aniž by to byli jakkoli zavázaní agenti.
To je jen taková zdejší maskirovka a navíc, agent, který by se takto nechal odhalit, by byl agentem na baterky.
V knize Velkovýroba ctnosti se lidé stávají ctnostnými nábojem z jakýchsi Leidenských lahví, ale bohužel, ten náboj má dvě polarity a někdo dostane kladný a druhý záporný. A ty dvě skupiny se začnou příšerně nenávidět a „ctnostně“ se málem vyvraždí.
Proto absolutně nestojím a jakousi naši „velkovýrobu ctnosti“, která spočívá v tom, že neustále podporujeme ten krásný sen o zatlačení Ruska a jsme pro to schopni obětovat cokoli.
Ale to není cesta. Jedinou cestou je rozumná dohoda s Ruskem a nastolení jakéhosi solidního pořádku na Ukrajině. Každá strana bude muset ustoupit, a ten, kdo to neudělá, na tom ve výsledku příšerně prodělá.
