Jako člověka jsem Václava Havla měl vždycky rád. S jeho jménem jsem se setkal poprvé v roce 1965, kdy mnozí u mých oponentů, jako třeba Pán ze škopků nejenže ani netahali kačera, ale ani jejich tatíci ještě nebyli ve fertilním věku. V Divadle na Zábradlí se hrála jeho Zahradní slavnost, zlotřilý komunistický režim nám do toho, a nejen tohoto, ale i dalších divadel, obstaral dotované lístky a my, jako průmyslováci jsme tu hru mohli shlédnout. Nechci to po padesáti letech hodnotit, ale obecný dojem z toho představení byl, že jsme měli v hlavě včelín.
Vždy jsem Václavu Havlovi, při jeho četných balancích nad propastí smrti, držel palce a přál brzké uzdravení. A přes veškeré námitky, které jsem k jeho politické činnosti posléze měl, byl jsem jeho smrtí dojat.
Dojat tak, jako bych byl dojat smrtí každého mně blízkého člověka. Ale moje dojetí se vzápětí změnilo v údiv a hněv nad kobercovým bombardováním nekritického adorování zesnulého a zcela bez nadsázky i nad vznikem nového kultu osobnosti.
Jak už je ale z mých častých vystoupení zřejmé, politiku Václava Havla jsem čím dále tím více nesnášel, až se mi nakonec stala naprosto protivnou. Byl to prostě sešup jako na horské dráze.
Z výšin listopadu 1989 až do humanitárního bombardování, podpoře kamarádíčků v obsazeném Velínu ČT až po neskrývané militaristické choutky v Iráku, Libyi a jinde. Stoprocentní souhlas se tak změnil ve 100% nesouhlas.
A odkaz? Nikdy jsem nečel nic od Vladimíra Iljiče Uljanova, uměleckým jménem Lenin. Ale jsem si docela jist, že kdyby ten člověk nyní vstal z mauzolea v Moskvě, rozhlédl se kolem a měl citovat ze svých děl, tak by to bez váhání udělal.
Bez váhání a bez jakékoli cenzury. Prostě by k tomu jen připojil svůj komentář a bylo by vymalováno. Myslím, že by nic ze svých myšlenek, jakkoli s nimi nesouhlasím, nemusel vůbec měnit.
U Václava Havla to je ale zcela jinak. Zde nelze beztrestně ani citovat z jeho děl, ani z jeho poznámek a ani z jeho odpovědí na otázky novinářů. Protože, kdyby to bylo možné a někdo to udělal, tak to příšerně schytá a bude označen za lháře.
Z citací by totiž asi celkem jednoznačně vyplynulo, že Havel prostě byl levicový intelektuál a snílek a žádný praktický politik, který připravoval svržení „komunistického režimu“. Ba spíše naopak, nikdy si nepřál návrat zpět do kapitalismu. To je doložitelné.
Doložitelné také je, že do vězení šel vlastně na své výslovné přání. Dá problém ten citát najít, ale existuje. Četl jsem to. Zní asi takto: „moje myšlenky budou mít váhu teprve tehdy, až budou stvrzeny pobytem ve vězení“.
Skoro tak, jako lidé chodí po žhavém uhlí, aby se dokázali svou odvahu. A další negativní věci z jeho činnosti netřeba dalekosáhle uvádět.
Jeho pověsti čestného člověka zajisté velmi ublížilo také to, jak deklaroval, že mu o žádné vrácení majetku nejde a nakonec byl první v restituční frontě a ještě se kvůli tomu upravovat zákon.
A že se kvůli němu musel upravovat i lustrační zákon a musela být vypuštěna kategorie KTS (kandidát tajné spolupráce), je také notoricky známou věcí.
Takže, pokud bychom o někom měli použít známé úsloví „Káže vodu, ale pije víno“, tak by to po všech těch věcech, které o něm víme, byl právě Václav Havel. Třeba tvrzením, že v úřadu prezidenta strvá jen do prvních svobodných voleb v roce 1990.
Milý škopíčku, karmičko macháčková, beduíne z Těšínska, štípači dříví ze států, šiško z Alberta a další milovaní diskutéři. Nechávám diskuzi otevřenou, abyste se mohli řádně realizovat a nemuseli se k odbourání svých frustrací uchylovat k jiným, neestetickým metodám.
