V. Klaus, bezkonkurenčně náš nejlepší politik s nejhorší komunikací

Abych předešel nedorozumění, tak hned na úvod řeknu, že Václava Havla jsem do výběru nezařadil vůbec a to z jednoduchého důvodu. Václav Havel byl myslitel a filozof světového formátu, uznávaný autor divadelních her pro úzké publikum, mnohonásobný kandidát Nobelovy ceny a oblíbenec všech amerických prezidentů bez ohledu na jejich politické zařazení, barvu pleti a hudební nadání.

Sám Václav Havel se podle mě politikem necítil, k prezidentskému stolci přišel velmi podobně jako Claudius po zavraždění Caliguly ke své císařské pozici. Pikantní na tom je, že Claudius předstíral, že císařem vůbec být nechce a když se jím, díky zradě velitele osobní stráže císaře Caliguly stal, dal, po počátečním věku všechny spiklence popravit, protože prostě není možné, aby v Římě někdo vraždil císaře, že?

Ale pojďme k meritu věci. Václav Klaus, sám nepochybně velmi schopný člověk, měl vždy obrovské potíže tyto své schopnosti prodat. Z jeho studií žádné drby nemáme, snad jen to, že svoji ženu Lívii potkal na hodině španělštiny. Ale žádné další zprávy z té doby nemám. Zato mám zprávy několika očitých svědků, mezi nimiž jsem i já, jak špatně Klaus komunikoval s okolím.

Kamarád, který s ním pracoval v bance, líčil, jak Klaus všude chodil, všem radil a každého opravoval. Často bychom proto asi řekli, že byl všem na obtíž. A stejně tak při sportu. Můj úlet s volejbalem byl dán jakýmsi freudovským přeřeknutím či přepsáním, protože volejbal jsem hrál velmi často, basketbal ale velmi zřídka.

K tomu se váže jedna historka, kterou já zkráceně nazývám „Poslední rána obuškem v sametové revoluci“. Je to samozřejmě nadsázka. Tehdy v neděli 19. listopadu večer na Újezdě nás tu ránu obuchem koupilo jistě víc, ale toto byla moje první a také poslední. Předtím jsem vždy před obušky utekl, prostě se nerad nechávám mlátit.

A jakou to má souvislost s Klausem? Jednoduchou. Spletl jsem si při minulém článku basketbal a volejbal a na té demonstraci 19.11. jsme na křižovatce typu T stáli asi proti sedmi “Antonům“ s příslušníky VB, kteří nám obušky chtěli zabránit v průniku na Hrad a já, který se nechtěně dostal do první řady, jsem rány obuškem vykrýval volejbalovými bloky, ale jednu ránu jsem nevykryl.

To ale bylo hrubé odbočení od tématu, i když tzv. Sametová revoluce přece nikdy žádným odbočením být nemůže. Chtěli jsme tehdy ráj na zemi a po čtvrtstoletí ho máme. Tak co bychom si stěžovali, že?

Jako každý nadaný člověk, má i Klaus své slabiny. Myslím, že neumí dobře řídit auto. Ne, že by neuměl zařadil kvalt, rozjet se a pokračovat přímým směrem. To určitě uměl. Co ale neumí je předvídat riziko, které na něj na silnici nebo v životě čeká. Prokázal to u Sarajevského atentátu a prokázal to i před třemi roky v Chile. Nebo je to již déle? Ten čas tak letí.

Hrubě podcenil nenávist štábu ČT, který už jednou zneužil záběry z kamery, která běžela naprázdno. Bylo to při jednom novoročním projevu, kdy televize odvysílala jeho „rozcvičku“, která jistě nebyla určena veřejnosti.

A v Chile si vesele pohrával s protokolárním perem, které dle dávných zvyklostí patří vždy podpisujícímu. Tím byl samozřejmě prezident Klaus, ministr zahraničí byl podpisem pouze pověřen, ale dle Ústavy ji ani nemohl sám sjednat a ani podepsat. Takže zmanipulovat ten záběr a vyslat ho do celého světa, nebylo nic jiného než pokus, a bohužel pokus velmi úspěšný, o diskreditaci vlastního prezidenta.

Již jsem to někde napsal a zmínil to též někdo jiný, nenávist českých pravdoláskařů vůči prezidentu Klausovi si v ničem nezadá s nenávistí amerických levičáků vůči G.W.Bushovi. A tato nenávist dokáže využít každé, i to nejnepatrnější zaváhání v komunikaci.