Pařížská lehká děvčata a můj skvělý zubař...

Musíme tam prostě všichni, myslím tím zubaře. A tak to přišlo i na mě a jeden z posledních Mohykánů v ústech, sedmička vlevo dole, musel ven. To poznal i laik, jako jsem já. Svého skvělého zubaře znám od jeho naprostých začátků.

U pana doktora Panáčka tehdy sloužila mladá zubařka, která mi hrdě ukazovala své těhotenské bříško i pachatele toho štěstí. Byl to totiž fešný zelinář, který měl stánek přímo proti její ordinaci. Asi si ho, jako zploditele svého štěstí sama z okna vyhlédla.

A nastoupil mladý fešák, tedy, ne, že bych byl na chlapce, ale fešáka zase poznám. Říkejme mu pro jednoduchost Tomáš. A ten se velmi brzy osamostatnil a má s několika dalšími doktory přímo kliniku.

Musím teď učinit odskok od plánovaného textu. Moje druhá tchýně, která počátkem letošního roku zesnula byla ženou z lidu. Měla celkem 4 děti, z toho 3 dcery. A jak začaly privátní gynekologové, tak tam všechny s heslem "Za Pussy krásnější" vozila.

To byla jen taková asociace, toho si nevšímejte. A tak jsem dnes, s plnou důvěrou v mysli, za doktorem Tomášem vyrazil a když jsem do jeho ordinace vrazil, tak mu říkám: "Doktore, jenom jedno číslo: 18". "Tolik je tomu mýmu krámu".

Doktor se jen pokřižoval, prohlásil něco o muzeu a šli jsme na věc. A byli jsme hotoví tak rychle, že mi to nedalo a já mu vyprávěl příhody ze školení v Paříži z počátků 80. let. A že nás techniků tam tehdy bylo. Střídavě tak asi 20-25, možná o dost víc

Nicméně ti, kteří byli s mnou, měli takový koníček. Stopovali lehkým holkám, jak dlouho jim ta jejich "akce" potrvá a došli k průměru 7 minut. Od odchodu ze stanoviště k příchodu zpět na stanoviště. Zdá se to málo, ale doktor byl s tou extrakcí hotový ještě rychleji.

A tak, abych ho na odchodu pobavil, jsme mu o tom měření krátce vyprávěl s tím, že já, samozřejmě, takto dětinský nejsem a nikdy jsem ani nebyl, protože se říká: Serióznost, to druhé Hermánkovo já jest.

S tou Paříží bylo mezi techniky opravdu dosti veselo. Když přišla ta velká revoluční vichřice, lapali se zákazníci, kde se dalo. A také ve starých technických análech (pozor, to není sprosté slovo). A tak jsme se s kolegou vydali na Východní Slovensko.

Federácia tehdy ještě nezdochla a Humenné bylo svým pragocentrismem známé. A na přivítání mi Jano povedal (omlouvám se za špatnou psanou slovenčinu, ináč som lépe hovoril ako möj otec, rodený Slovák).

A Jano mi hovorí: "Já sa na tě, Jirko, dobre pametám. Ty si chcel ojebať moju ženu" a já mu na to "Jano, nie. Já som chcel ojebať Milanovu ženu, tvoju chcel ojebať Honza Lustigů". Celá věc se totiž seběhla tak, že jsme tam v Huemnném měli kšeft.

Instalovali jsme vo fabrike, Chemlon Humennné nový systém a já od firmy dostal 2.000,- Kčs na pohoštění na závěr celé té inštalácie. Ale chlapci hovorili, Juro, nebuď somár, nakúpíme za tie peniaze víno, klobásky a dalšie a urobíme vatru.

Boj Júl (česky červenec) vatra bola pekná a pekné boly aj tie dve baby, manželky našich kamarátov.  A tak jsme se, po několika litrech vína (myšleno společně) začali s Honzou k těm babám, tak trochu, ale ve vší počestnosti, tulit.

O žiadnů kefovačku niešlo. To ne. Jen cítit blízkost ženského těla jsme chtěli, což je zcela přirozené a mělo být přičleněno k základním lidským právům. A kamarádi, technici z Humenného, kteří měli již třetí generaci toho systému, vyprávěli o školení v Paříži 1968.

Tehdy došlo k jakémusi uvolnění a baby, které tehdy byly fakt mladé, směly s nimi. A vyprávěly, jak šli chlapci ráno do školy, ony ještě chvíli setrvaly v hotelu, pak se načančali a vyrazily do ulic. A aby zakryla nejistotu, točily si kabelkami.

A prý je zastavovali muži, Slovenky jsou totiž naozaj pekné, s otázkou "ça fait combien" neboli česky "a za kolik?". Nebudeme indiskrétní, dnes už to stejně jsou babičky, a nebudeme se ptát, zda někomu vyhověly a zlepšily si kapesné?

Já si myslím, že ne. Protože to přece byly uvědomělé socialistické soudružky a hlavně se domluvily. Což je, samozřejmě, ten největší omyl, protože žvanit u toho stejně nikdo nechce.