Uprchlíci a nevyzpytatelné cesty M.

Ale pozor, nejedná se o fiktivní postavu šéfa britské MI6, kterou v letech 1995-2015, tedy po celých 20 let ztvárnila anglická herečka Judi Dench. V našem případě se jedná o jinou "M" a každý již velmi dobře tuší, která to je.

Německo, jakmile se trochu otřepalo z fatální prohry ve druhé světové válce a samozřejmě také pod okovanou botou okupačních mocností, začalo ve třech západních sektorech rozdělené země, budovat demokracii.

A právo na azyl k demokracii neodmyslitelně patří, to snad nikdo z nás nebude zpochybňovat. Přesnou definici odříkat neumím, ale je to ochrana před různými ohroženími, které azylanta v zemi původu čekají. A samozřejmě, to nejdůležitější je ohrožení na životě - nebezpečí trestu smrti.

Logicky tedy, kdyby někdo unikl z Erdoganova žaláře, mohl by argumentovat hrozícím trestem smrti. Trestem, který snad v Turecku bude a snad také ne. Ovšem, takovýto azyl by zcela bezpochyby Erdogana rozlítil.

Podobný problém má Řecko se žádostí o azyl osádky tureckého vrtulníku a když jsem před malou  chvílí zapnul CNN chytil jsem konec rozhovoru s manželkou syrského prezidenta Assada, která rezolutně odmítla nabídku na azyl, kterou dostala.

Ano, tváře žádostí či nabídky azylu jsou velmi různé a máme v ještě velmi dobré paměti, jak skupiny obyvatel Česka žádaly ve Velké Británii a v Kanadě o politický azyl, protože si moc dobře spočítaly, že ta kritéria byla velmi měkká.

A v podstatě žádná výběrová kriteria pro udělení azylu nepoužívaly země, do kterých po 21.8.1968 proudily davy našich emigrantů. Rozhodnutí o azylu bylo, podle mě, udělováno zcela automaticky. Kdo si požádal, ten také azyl dostal.

Což ovšem bylo jak kvalitativně, tak kvantitativně naprosto jiné, než ten lidský proud, který v loňském roce mířil do Německa. Ta filozofie paní M byla asi ta, myslím si, že každý má právo v Německu o azyl požádat a má tedy právo na udělení azylu v Německu čekat.

Pokud ovšem toto rozšíříme ad absurdum, tak klidně můžeme říci, že je proti lidským právům, aby azylanti podstupovali při cestě do Německa nebezpečí na moři a útrapy na pevnině a že tedy jedině správné řešení je, posílat na otočku do Turecka vojenská letadla, která azylanty do Německa přivezou.

Bez problémů si spočteme, kolik letů denně a o jaké kapacitě je třeba posílat, abychom splnili roční plán 1.000.000+ přijatých uprchlíků. 10-15 letadel denně? To by neměl být vůbec žádný problém.

Myslíte si, že jsem se pomátl? Ale vůbec ne. Vždyť přece taková je nebo alespoň byla německá filozofie "udělování azylu", což ve skutečnosti neznamenalo nic jiného než obrovskou zátěž na německé materiální a lidské zdroje.

A ještě k těm kritériím udělování azylu, resp. k možnosti o něj v Německu požádat a posléze tam jako jistá osina též setrvat. Vždyť dnes se v Německu projednávají žádosti lidí, kteří přešli onen dlouhý pochod od řecké pevniny až do Německa.

Takže nyní se uděluje azyl hlavně těm, kdo prokázali dostatečnou odvahu, fyzickou a psychickou zdatnost a nikoli těm, kteří jsou nejpotřebnější. Jakoby někdo rozdával polévku zesláblým lidem tak, že nechá nezesláblé a zdatné tu polévku vyjíst a na ty zubožené nic nezbylo.

Inspiroval mě plačtivý článek jedné autorky (nechci ji citovat), která si poplakala, že Češi jsou hnusným národem, který odmítá potřebným pomoc. Nejsme hnusným národem, ale také nejsme tak blbí, abychom si do země natáhli desetitisíce "žadatelů na nic".

Pokud budu vědět, že dotyčný azylant je skutečně azylant a ne vyčůránek, který se nad vším ošklíbá (přemalovaný kravín), že ten člověk není náboženský fanatik (bohužel, prakticky všichni muslimové jsou pevní ve víře), natožpak terorista.

Ale na to měl, myslím Renčín, krásnou kresbu, na které dva muži dívce vysvětlují, že poslední takový vysněný nápadník zemřel v roce 1582, tak i tady si myslím, že bychom si vůbec nevybrali.

Prostě už od pohledu oni uprchlíci, které jsme mohli loni v onom exodu do Německa vidět, měli ke zbídačelým azylantům setsakra daleko. A přesto nikdo ty namachrované mladíky s IPhony nevrátil od hranic zpět.

Zlatí Makedonci, Zlatý Orbán.