A co z toho plyne pro ostatní? Já měl k socialismu velmi ambivalentní vztah. Sice jsem, teoreticky, toužil po životě na Západě, ale nic jsem pro to nic nedělal. Nakonec jsem se tam sice octnul, ale byla to zásluha vstupu vojsk.
A i odtamtud jsem se po roce vrátil hlavně proto, že jsem nechtěl žít vykořeněný. Chtěl jsem prostě žít tam, kde jsem obrazně i doslova "hrál s klukama kuličky". Chápu, že jiní to tak necítí a těžko jim to vyčítat, ale těžko to vyčítat mně.
V socialistické práci mě nesmírně sral (tady už mohu to slovo použít) systém odměňování za práci. Lemply nechával přežívat a nám pilným přidával jen velmi málo. Třicetiletý chlap, inženýr je plný energie a také má doma velmi parádivou manželku.
Takže, když se vyskytla možnost pracovat pro Američany, nezaváhal jsem ani chvíli, i když to bylo spojeno s jistým závazkem. Ten se ovšem netýkal běžného československého obyvatelstva, ale pouze techniky dodávané firmou a samozřejmě i provozu firmy.
Teď si jistě velmi mnozí odplivnou a budou se bít v prsa stylem "to já nikdy, to je nemravné, to já bych neudělal" a podobně. Samozřejmě, po bitvě je každý generálem, to víme. A hubou se toho nejvíc udělá, ale spíš nakecá. Rád bych znal to procento "svatých", které by odolalo.
Ani po skončení tohoto pracovního poměru jsem nezahálel, protože, jak dobře víte, v socialismu se běžně chodilo stylem "ve středu končím a ve čtvrtek nastupuji do další práce". A přesně v tom stylu jsem se ocitl v GŘ ČEZ, který je od Václaváku co by kamenem dohodil.
A tak jsem začal chodit na ty různé demonstrace, hlavně jako pozorovatel (nějací chytří mi samozřejmě napíší, že jsem tam šmíroval), až nadešel ten slavný den, kdy k nám přiveden Sedmnáctý listopad. A ten svůj úkol, nasrat obyvatelstvo tak, aby Jakeš musel odstoupit splnil dokonale.
Já byl v ten den v Západním Berlíně a vracel jsem se domů přesně 17.11.1989 a to relativně pozdě večer, před 22:00. Doma stepoval synek, který na té Národní byl, ale včas utekl a sepisoval nějaké prohlášení. A tomu ještě v sobotu ráno Svobodná Evropa hlásila mrtvého studenta.
Se slovy "teď musí i staří fotrové (bylo mi 41) vyrazit do boje" jsme se, zcela intuitivně, celá rodina, odebrali k onomu pověstnému "Koni" a tam se spunktovala první demonstrace, na které jsem nebyl pasivní přihlížející blbec, ale aktivní činitel.
Na Újezdě nás zastavila VB, takový nějaký třetí výběr, chlapci nebyli moc urostlí a já se v duchu smál, že bych na jednoho skočil a v té jeho výstroji bych ho krásně povalil. Ovšem, jak tak máchal tím dlouhým obuškem, trefil mě do boku a já měl prima modřinu.
Bohužel jsem ji nezdokumentoval a ona potvora, za těch 27 "vyšuměla do ztracena" Takže hezký večer a snad někdy zase.
