90. narozenin Lubomíra Štrougala. Jednoho z nejvlivnějších komunistických aparátčíků šesesátých až osmdesátých let. Celou tu dobu zde na blogu říkám, že Charta 77 nebyla ničím jiným než frakcí KSČ. Frakcí, která svůj frakční boj v roce 1968 prohrála a brousila si zoubky na odvetu. Na odvetu, která by je především vrátila do jejich předsrpnových pozic a pak také snad navrátila onoho Yettiho ze skříně komunistikcýh snílků 60. let. A děkuji za inspiraci, kterou mi poskytl článěk pana Bartoně Antikomunismus v Česku – spíše salónní.
Postoj chartistů, kteří se jakoby „káli“ za svou komunistickou minulost mi připomíná případ Romana Janouška. Ten jel pod vlivem, způsobil nehodu a byl po právu potrestán. A nyní možná bude v ťurmě zpytovat svědomí.
Dejme si ruku na srdce. On to svědomí bude zpytovat proto, protože měl smůlu. Kdož ví, třeba jezdil opilý často a spoléhal se na pomoc kamarádů. A kdyby se sám od sebe rozhodl, že přestane za volantem pít, bylo by to záslužné rozhodnutí.
Ale on se sám za sebe nerozhodl. Rozhodla náhoda, rozhodl osud a o teď musí abstenovat od řízení. A přesně to, v červené barvě se stalo komunistům-chartistům. Až na zcela vzácné výjimky (je vůbec nějaká taková?) se nikdo s KSČ nerozloučil dobrovolně.
Nebo tak, že již věděl, že o jeho vykopnutí je rozhodnuto a tak jim teatrálně hodil legitimaci na stůl. A nemohu obdivovat Romana Janouška, protože teď za volantem nechlastá (má zákaz řízení) a stejně tak nemohu obdivovat chartisty, že již nebyli v KSČ a politiku jejího vedení kritizovali.
A to je ten uhelný kámen, na kterém se vše láme. Podle současné propagandy se Charta 77 v čele s Havlem snažila o demokracii. Ale v socialismu žádná demokracie možná není, to ví i můj siamský kocour Mikeš.
Takže, jediným východiskem je říkat, že se Charta 77 snažila o „demokratický socialismus“ a zcela určitě by nám nějakou tu úlevičku obstarala. Nikdy ale změnu systémovou, která by vládu jedné strany nahradila systémem více politických stran.
To, myslím si, bylo v Chartě vždy sprostým slovem, stejně jako kapitalismus a jak jsem již vícekrát napsal, tak Charta se obrazně snažila o jiný, možná lepší způsob vaření socialistického piva, ale opravdu nikdy se nesnížila ke „kapitalistickému vínu“.
Postačí několik fakt. Ze tří, v lednu 77 novinami protažených protagonistů Charty 77 byli dva bývalí komunisté (Kohout a Vaculík) a při zakládání Charty 77 měli vyhozené nomenklaturní kádry KSČ nadpoloviční převahu.
Ostatně, krásně to dokumentuje i oslava 90. narozenin soudruha Štrougala, ke kterým mu, jak píše pan Bartoň, srdečně blahopřála přítelkyně jeho dcery, dlouholetá pracovnice normalizační ČT paní (tehdy jistě soudružka – bez toho by tam neobstála) – Božena Jirků.
A kruh se uzavírá. Bývalá normalizační funkcionářka blahopřeje bývalému normalizačnímu funkcionáři, to vše zastřešuje Nadace Charty 77 a všichni jsou spokojeni. A budou spokojeni, dokud neumřou.
Zazvonil zvonec a naší pohádky "O vyrovnání se s minulostí" je konec. A až mi zase někdo začne předhazovat, že nás v naší práci dozorovala komunistická kontrarozvědka, tak ať si předtím dá studenou sprchu, aby už z toho zpitomění procitl.
P.S. V této definici "Charta bylo volné, neformální a otevřené sdružení lidí, spojených vůlí individuálně či kolektivně bojovat za lidská a občanská práva v naší zemi i ve světě" chybí pouze toto: ...s převahou vyhozených komunistů.
A pokud jde o "Demokratický socialismus", tak já netvrdím, že to někde bylo dáno písemně. Ale záměr to byl zcela určitě a nejen během normalizace. Ještě před svou smrtí mluvil Jiří Dienstbier u Rozhlasu k výročí Srpna tak plamenně o Pražském Jaru, že jsem jen zíral.
A ještě jeden doatek mě napadl. Vždy, když jsou komunisté v opozici, tak jsou to ti největší obhájci lidských práv.
