V prosincovou neděli revolučního roku 1989 se na jednom parkovišti sešli tři komunisté. Jeden mrtvý stalinista symbolicky, jeden živý stalinista osobně a jeden komunista, který si "jen tak smočil a zase vyskočil". Miloš Zeman.
Když se nad tím člověk zamyslí, tak vidí, že při posuzování hříchů jednotlivých osob postupuje katolická církev shodně s československou veřejností. Hříšník může krást. loupit, znásilňovat a vraždit a pokud tak činí v zájmu církve a vyzpovídá se, je mu odpuštěno.
A stalinista? Tomu stačí, když v určitém okamžiku buď nepodepíše, jako to udělal zarytý komunista František Kriegel v Moskvě neb naopak podepíše, jak to udělal Jiří Ruml s Chartou a "vrať se miláčku, vše je ti odpuštěno"
Prostě a jednoduše, v tomto státě může jakýkoli komunista dělat cokoli, štvát Miladu Horákovou na šibenici, zabavovat statky, posílat lidi na šibenici a jakmile se přihlásí k té správné víře, řekněme demokratického socialismu, je slaven a glorifikován bez ohledu na minulost v KSČ.
Konkrétně se ta scéna odehrála na parkovišti Motolského krematoria, na jehož hřbitově je F. Kriegel pochován, kam přijela Škoda 120 neurčité barvy a z auta se vyhrnuly tři postavy. Stalinista Ruml a dva muži, které jsem neznal.
Ten větší a hřmotnější muž ze skupiny se oddělil, přišel k nám a pravil: "Já jsem Miloš Zeman a napsal jsem do Technického magazínu článek Prognostika a přestavba. Ale štáb BBC, se kterým jsem jel točit tryznu za Františka Kriegela, to vůbec nezajímalo.
Pak už jsem Miloše Zemana nikdy osobně nepoznal, ale jsem rád, že včetně Václava Klause jsem se setkal při té práci setkal s oběma demokratickým prezidenty této země (Václav Havel byl volen na povel a aklamací dle dohodnutých not).
Cesta Miloše Zemana k prezidentství byla velmi trnitá. V podstatě se dá říci, že z těch tří dosavadních prezidentů nejtrnitější. Poté, co, s pomocí skvělého organizátora Šloufa a autobusu Zemák dostal ČSSD "do Strakovky", tak si myslel, že má vyhráno.
Ale, to si jen myslel, protože, čiň čertu dobře a peklem se ti odmění. A přesně to si Miloš Zeman "vyžral" v roce 2003, kdy ho jeho "rodná" strana vyšplouchla, slušně řečeno vypekla či zradila a on, jak se tak lidově říká, ostrouhal mrkev.
Jeho šance pak znovu vykvetly až před volbou v roce 2013, kdy se nějakým úskokem nebo spíše blbostí zákonodárců povedlo uzákonit přímou volbu prezidenta, která v této zemi, jež nemá prezidentský systém, působí značně archaicky.
Ze všech žen a mužů, účastníků této prezidentské volby mě nejvíce sral Jan Fischer. Osoba přibližně mého věku, která bez skrupulí (museli ho asi pětkrát přemlouvat - ha, ha, ha) vlezl do KSČ, aby dělal kariéru.
Což o to, to udělaly v průběhu času sta tisíce, ale spíš milióny lidí, to není žádný zvláštní zločin ani přestupek. Ale na to místo prezidenta se mi to vhodné nezdálo, zvláště pak v době, kdy jsou nějakými pitomými seznamy vláčeni lidé, kteří toho pro komunistický režim udělali podstatně méně.
A Miloš Zeman se mi zdál takovým vhodným "kladivem Na Fischera", že jsem mu začal fandit a v prvním kole jsem mu to tam hodil. A ve druhém? Představa "knížete", který ani neumí pořádně naši hymnu, mnou tak otřásla, že jsem neváhal ani na okamžik.
Teď se ale mílovými kroky blíží Rozuzlení č. 1. A tím je, za MZ bude při příští volbě kandidovat. To se dozvíme asi tak za dva měsíce a všichni jeho odpůrci nadějně vzývají prezidentův špatný zdravotní stav.
Necháme se překvapit, ani já žádné důvěrné zprávy o prezidentově zdravotním stavu, i když by mi příslušely, nemám. Sám za sebe si vsadím tak 55%:45%, že kandidovat bude, ale kroutím hlavou nad tipem, který sám o sobě vyřkl Michal Horáček.
To, jestli se volby zúčastní, vůbec není jasné. Ještě nemá nasbíráno 50.000 podpisů podle nových pravidel. A ta říkají, že kromě standardních údajích o podepsaném tam musí být ještě číslo občanky nebo pasu.
Takže, jestliže Michal Horáček prohlásil, že bude zvolen v prvním kole, tak si o tom můžeme myslet cokoli, jen ne, že to je realistický odhad zkušeného bookmakera.
Mějte hezký den.
