Samozřejmě, a to beze vší ironie, Václav Havel se stal jednou z nejznámějších postav přelomu 20. a 21. století. K plné spokojenosti by mu snad mohla chybět pouze ta Nobelova a myslím, že ho to hodně mrzelo.
Byl to samozřejmě i jeden z nejvýznamnějších Čechů své doby, to ale vůbec nemůže znamenat, nedělal žádné chyby a je nekritizovatelný.
Že po jakékoli kritické či humorné poznámce na adresu Václava Havla se okamžitě zvedne alespoň jeden ochránce "Havlovy cti" s poznámkou: nekopejte do mrtvol.
Tak v tom případě by všichni učitelé dějepisu mohli jít do důchodu, protože snad i o "otci vlasti", Karlu IV. by se nějaká ta kritická poznámka našla. Pouze o V Havlovi ne - to by bylo zneuctění památky největšího Čecha, hned po Petru Čechovi.
A proč si myslím, že se V. Havlovi jeho politické sny nesplnily? Jednoduše proto, že byly nekompatibilní s těmi mými, které se splnily. A obojí současně prostě platit nemůže.
My, co jsme žili v tzv. normalizaci, jsme, až na velmi řídké výjimky, měli jedny a tytéž mimikry. Tehdy totiž již nebylo nutné být aktivně pro socialismus, jako v Havlových 60. letech.
Ne, v našich 70. a 80. letech stačilo nebýt proti socialismu a samozřejmě, stupeň angažovanosti závisel na ambicích toho kterého jedince, na cílech, které si pro život vytkl.
Vím, že teď se z hejna hrdel diskutérů spustí chór: Já jsem s komunisty nespolupracoval.
To ale je naprosto proti duchu matematické statistiky. Není statisticky možné, aby z miliónů spolupracovaly s komunisty velké desítky procent a zde ne blogu bylo toto číslo zredukováno na nulu.
Nebo jste snad četli, že zde někdo někdy napsal: Ano, ochotně jsem pro režim pracoval, protože to vynášelo? Nikdy nikdo zde toto nenapsal, alespoň já jsem to nikdy nečetl. Prostě přetvářka bují ještě daleko více než dříve.
Ale zpět k těm splněným přáním. Já se v roce 1969 nevracel do socialismu. Nevracel jsem se do "socialistických vymožeností". Vracel jsem se do rodné země, kde nebudu doživotně pokládán za cizince (přízvuku se člověk ani po desetiletích nezbaví).
Vracel jsem se ke svým rodičům, vracel jsem se do rodné Prahy ke všem těm českým děvčatům, která jsem ještě nepoznal. A upřímně řečeno, vracel jsem se také proto, protože na Západě bych asi nedostudoval. Žili jsme příliš bohémsky.
Nevím, jak přesně vystihnout pojem "nesplnitelný sen". Tak pro mě to bylo to, že skončí socialismus a staneme se standardní západní zemí. Ten sen byl ale tak nesplnitelný, že jsem ho často nesnil. Nesnil jsem ho skoro vůbec.
A když to přišlo, euforicky jsem poskakoval po ulicích, nechal jsem se jednou majznout obuškem a vůbec jsem se choval revolučně.
To ale jen malou chvíli. Pak přišla příležitost vydělat při revoluci nějaké peníze a hlupákem je každý, kdo nechává peníze ležet na ulici. A tím vlastně ona probíhající "revoluce" sama potvrzovala své principy.
My její děti, jsme se, ještě něž vůbec byly tyto principy uzákoněny, jsme se již chovaly tržně. Takže, zcela bez uzardění lze říci, že změna režimu, jejímž symbolem, nikoli však strůjcem byl Václav Havel, byla splněným našich, tedy i mých snů.
A pro Václava Havla, jako celoživotního levičáka, musely být plody této revoluce velmi trpké. Představoval si a snil o jiném společenské uspořádání, nikoli o kapitalismu. To byl jeho celoživotní postoj.
A najednou musel, v nejvyšší státní funkci pozorovat, jak dravá vlna kapitalistického podnikání všechny tyto jeho sny a sny naprosté většiny jeho chartistických přátel naprosto smetla a byl nastolen "kapitalismus bez přívlastků"
Ale ten, kdo je pro kapitalismus, nemůže nikdy očekávat 100% ochranu svých investic. Investice je vždy spojena s nějaký rizikem, což ale mnozí "novopečení kapitalisté" nechtějí pochopit.
Takže jen krátce. Václav Havlovi se v jeho životě splnilo mnohé. Významná funkce, sláva, proslulost, uznání velkého spojence zpoza Velké louže.
To jediné, a možná nejdůležitější, se mu ale nesplnilo. Socialismus nového typu, o kterém tak snil.
