Setkání s Gustávem Husákem bylo velmi přínosné...

Kdysi, je to už skoro padesát let, jsem provázel turistické skupiny cizinců, s malými výjimkami to všichni byli turisté ze Západu. A naše cesta často vedla do Malé terezínské pevnosti, která za okupace bývala věznicí Gestapa.

Někdo také říká koncentrační tábor, ale ono to bylo v podstatě totéž. A v té Malé pevnosti byla místnost bývalé kantýny, kde na stěně visel popis činnosti v té kantýně. Dozorci tam po službě pili a hádali se, samozřejmě s blížící se frontou, kdo bude jako první oběšen.

Nevím, jak to dopadlo. Zda vítězné mocnosti popravily jen velitele tábora, něco mi říká, že se jmenoval Jäckl, nebo také některé či všechny dozorce. V každém případě si ale ti dozorci, kteří přežili, svoji aktivitu v nacistické věznici za rámeček určitě nedali.

Oč odlišná ale je situace v bývalém Československu a dnešním Česku. Mnozí, řekli bychom dozorci, ale spíše aktivní komunističtí funkcionáři, kteří se podíleli na teroru konce 40. a začátku 50. let, nejenže nebyli souzeni, třeba posmrtně, ale kvůli jejich členství v Chartě 77 bývají často glorifikováni.

Gustáv Husák byl celoživotním komunistou. Do komunistické strany vstoupil již jako šestnáctiletý a nikdy své komunistické přesvědčení neopustil. To mu na misce vah velmi přitěžuje, protože býti komunistou není zdravé.

Na druhé straně ale můžeme celkem vyloučit, že by se nějak velmi aktivně podílel na teroru 50. let jednoduše proto, že byl v únoru 1951 zatčen a trest smrti nedostal patrně pouze proto, že jako jediný odolal mučení vyšetřovatelů a vynucené přiznání vždy odvolal.

Alexander Dubček byl o dva roky mladší než Gustáv Husák a byl to naprosto typický komunistický "bafuňář", a člověk bez jakékoli špetky invence či charismatu. Jeho tzv. charisma spočívalo ve dvou věcech. Za prvé dělal dojem absolutního dobráka a za druhé dobře skákal z věže, což jsem mu záviděl.

A nyní, po skoro padesáti letech, je u mnoha lidí A. Dubček tím skvělým lídrem (já ho v roce 1968 nosil na klopě), který "vymyslel" socialismus s lidskou tváří, zatímco G. Husák nám zavedl normalizaci a tím i "strašný teror".

Bylo mi vyčteno, že normalizaci považuji za "ráj". To v žádném případě, byl to normálně hnusný komunistický režim, ve kterém si ale mnozí žili "jako v ráji".

Samozřejmě. Žádná starost o zaměstnání, o práci, relativní dostatek peněz na zaplacení bytu, auta a chaty či chalupy a opravdu zcela bezstarostný, i když v mnohém velmi omezený život. Měli jsme tu socialistickou klícku hezky uklizenou a páníček nás dobře krmil.

A teď konečně k tomu našemu setkání s Gustávem Husákem. Bylo nás dost, určitě mnoho set, možná i nějaký ten tisíc a scházeli jsme se v Levém křídle průmyslového paláce a na tribuně sedávaly tehdejší hvězdy, jako například Pavel Kohout.

Gustáv Husák byl tehdy speciálně uveden a přivítán, protože šlo jedna o jediného Slováka, ale hlavně měl pověst toho, kdo se nenechal zlomit.

A ještě jeden detail, který mi říkal můj otec. Husák se při svém věznění setkal s jedním člověkem, pracovníkem Ministerstva spravedlnosti, který se k němu choval velmi slušně. A tak, když se dostal k moci, tak onoho člověka jmenoval generálním prokurátorem.

Prostě a jednoduše. Já jsem ten, kdo si myslí, že Husák se té své úlohy, zametače problémů po "kontrarevoluci" zhostil velmi dobře. Že i kdyby ho, hypoteticky, osud zavál jako dozorce do Terezína, takže by se i tam choval k vězňům solidně.

A pak je zde druhá skupinka lidí. V podstatě sympatizantů komunistů, které Husák, pro "nepevnost ve víře a kverulantství" nechal z KSČ vyházet a tito lidé a jejich fan club, kteří jim "sežrali" jejich prozření v Chartě, Husáka posmrtně kamenují.

Podle mě, jednou komunista, stále komunista. Stejně, jako není bývalý černoch, není ani bývalý komunista. A myslím, že to je případ i většiny Chartistů, kteří nebojovali "proti socialismu", ale proti způsobu socialismu, u kterého oni nebyli účastni.

Přeji hezký den. Dnes asi bude dost chladno. Prostě, klasický srpenec.

Autor: Jiří Hermánek | středa 10.8.2016 8:20 | karma článku: 31,33 | přečteno: 1227x