Rusy, ty u nás v Praze, pane Zieglere, chceme. Nejsme vidláci.

Poudačky pana Zieglera z Českého Krumlova jsou stále na jedno kopyto a poněkud recyklované. A to nejméně jednou a to bych možná měl i přidat. Protože historka o provozní či majitelce restaurace, která chce raději rakouské či německé starochy než Rusy, je již legendární.

Nebo ta sága o tom, jak v restauraci neměli ruský jídelní lístek a hosté jim utekli. To je samozřejmě smutné a to já, být majitelem té restaurace, bych okamžitě vysolil příslušný peníz na bezchybný ruský jídelníček.

Samozřejmě nikdo se nemusí takto namáhat a může třeba prodávat klobásy na náměstí. K tomu nějaký jídelní lístek vůbec  nepotřebuje. Snad jenom křídou napsaný ceník a jazykovou výbavu pro hořčici a kečup. A ti rakouští starochové?

No, já osobně, kdyby takovou restauraci vlastnil, tak bych si vážil každého hosta bez výjimky. Protože, i ten „nejhorší“ host, který si dá pouze čaj, tak i ten značnou měrou přispívá k prosperitě podniku. Čaj se prodává s daleko, daleko vyšší marží než třeba pivo.

A oni již zmínění rakousko-němečtí postnacističtí starochové? Tak ti si dají tak nanejvýš tak „Kaffee und Kuchen“, což samozřejmě při kvantitě 30 lidí je žádoucí, ale ti Rusové by místo toho snědli a vypili za třikrát tolik peněz.

Pecunia non olet, neboli peníze nesmrdí je prastaré římské pravidlo, aplikované císařem Vespasiánem na zpoplatnění veřejných záchodků, platí dodnes. Pokud jde o peníze poctivě vydělané, tak nemohou smrdět od žádného hosta.

A pokud si nějaký majitel restauračního podniku usmyslí, že bude někoho z důvodů národnosti diskriminovat, tak tím nejenom páše trestný čin, ale kromě toho se také chová jako blbec.

Já jsem kdysi, po krátké masáži, které zněla asi takto: „Jirko, buď ty Rumuny vezmeš nebo můžeš jít z Cesťáku (CKM) do prdele“ vzal Rumunskou skupinu, nájezd Bratislava, příjezd hraniční přechod Medvědovo nebo tak nějak.

Kdybych líčil všechny příhody, co se na trase Bratislava-Brno-Praha-Karlovy Vary-Bratislava staly, je nad rámec tohoto článku. Ale závěr byl, že na konci cesty dal každý účastník zájezdu do klobouku „pětku“ a já se loučil s tuzérem přes 300,- Kč.

Nebývalé a to od Rumunů, které posléze Ceaușescu totálně ožebračil. Moje dívka měla tehdy paralelní skupinu (celkem ty skupiny byly čtyři-jelo se na fotbal) sice nedostala nic (hlavně, že nikomu kromě mě nedala) a my ty tři stovky mohly „prožrat“ vo Slovenskej reštaurácii v Blavě.

A v současné době? Jak je to dlouhou, co do Prahy létaly z Anglie tzv. „Stag Parties“. Já jednu takovou zažil ve „Snadném Tryskáči“ (Easy Jet). Tak to tedy byl příšerný kravál. Hoši tam hromadně poskakovali po podlaze éra, až měl člověk dojem , že se to letadlo rozpadne jako SU-25 ve výšce nad 7.000m.

Společné ložnice pro celou partu „novomanželů“, která sborem táhla pivnicemi a bordely dokud se ti hoši neunavili, pak padli do postelí (mezitím si třeba něco museli „odložit“, ale zřídkakdy vyblít se na podlahu) a pak zase táhli dál, do dalších pivnic a bordelů

Tak toto podnikání nám prý čmajzli Lotyši, u kterých jsou v Rize ty holky prý ještě levnější, ale zato nemají ty pussy, tedy vlastně pusy, ty také vždy přijdou do akce, tak pěkné jako Češky. Ale to je myslím pověra. Potmě každá pussinka černá, že?

Takže, co říci na závěr? Podnikání, dle definice, je „soustavná činnost za účelem dosažení zisku“. A žádné pověry nebo národností předsudky do něj nepatří. Host, jako host. To už říkal hostinský Palivec a v diskuzi k páně Zieglerovi podotkl jeden diskutující.

Pokud chcete někoho diskriminovat, tak si prosím neotvírejte hospodu ani hotel. A to ani v Českém Krumlově, pane Zieglere.