Před nějakými 65 lety, v průběhu oné krásné stalinistické fáze budování socialismu, ze které se později rekrutovalo tolik nadějných disidentů stále věřících na chiméru pečeného polárkového dortu - socialismus s lidskou tváří.
Tak, v této nadšené době, kdy se reálně nedařilo skoro nic, snad kromě socialismu poplatných filmů Jana Wericha létaly k nám ze Západu "americké balóny". Samozřejmě, že tyto balóny nelétaly z USA, to dá rozum, ale jejich ideové zaměření bylo ryze americké.
Nikdy v životě jsem takový balón v reálu neviděl. Pouze tu novinovou ilustraci si pamatuji dodnes.
Z balónu se sypou letáky a "americký brouk" mandelinka bramborová. Tu jsem v životě neviděl, ale myslím, že rusofilka chmelová existuje a potrefí hlavně ty, co nepijí pivo a nemají žádné obranné látky.
Abych matérii trochu odlehčil, tak řeknu, že ideovou diverzi jsem zažil já sám na vlastní kůži. Seznámil jsem se s hezkou a milou dívkou. Měla skoro neznatelný knírek a každý ví, co takový byť sebemenší knírek značí.
Ale měla jednu, ne nepodstatnou vadu. Byla jako postup stavby D8. Ne a ne to skvělé dílo dokončit.Pak se ale vše usadilo a my žili idylickým vztahem.
Bude mi vytýkáno, že za tzv. "Normalizace" nešlo žít idylickým vztahem, ale já opáčím, že ano. Stačilo komunisty ignorovat, což nebylo vůbec těžké. Míjeli jsme se.
Ale jeden můj kamarád, tehdy ještě kamarád, později už partajní bafuňář, který to s KSČ dotáhl v roce 2003 až na předsedu jednoho centrálního úřadu a zplna tak naplnil cíle Charty 77: Po převratu kádr KSČ na každou význanou pozici, to je náš cíl.
A ten Jirka, už jsem o něm v jiné souvislosti psal, mi, po společné večeři, já s Drahuškou a on se svojí Věruškou sdělil, že nějaká taková poštovní úřednice tě Jirko, VŠ, není hodna. A já ji pak opravdu nechal a po asi 7 zkušebních vrtech doklopýtal k budoucí manželce.
Ta sice problémy s D8 vůbec neměla, ale Bůh ví, jak by se můj život vyvíjel s klidnou a poslušnou Drahuškou. To nikdo z nás přece neví. A dramatickým střihem se, po těch "vokecácačkách", pojďme věnovat meritu věci, ruským dezinformačním webům.
Zásadní otázkou je: Čerpá obyvatelstvo ČR své znalosi a postoje v míře větší, než normální z ruských webů? Já si osobně myslím, že vůbec ne. Že je to jen výsledek naší argumentační vyprahlosti, nedostačivosti a hlavně nevěrohodnosti.
V dnešním světě lze jen stěží něco utajit, ututlat. A tři roky staré události na Majdanu se tady nejen netutlaly, ale soustavně vysílaly přímým přenosem a to až do úplného zblbnutí diváka.
Posluchač, či lépe divák si tak mohl udělat naprosto jasný obrázek, ale následná oficiální vyjádření ten obrázek velmi zkresovala a to do podoby, která vyhovovala té oficiální verzi.
A ta oficiální verze zní "ruská agrese proti Ukrajině obecně a Krymu obzvláště". Jistě, kdyby ta "agrese" přišla "out of blue", tedy z modrího nebe, pak budiž. Šlo by o tom diskutovat.
Ale, stejně jako při hospodské pranici, tak i zde je nutné s ptát, kdo začal, kdo dal první ránu.
Pan Jaroslav Kvapil napsal včera velmi fundovaný článek Hlas lidu kontra cenzura. Se všemi jeho teoretickými úvahami lze souhlasit, ale jakmie dojde k praktické aplikaci, začínají problémy.
Pan Kvapil není ani schopen a ani ochoten pochopit, že k tomu, aby si člověk dnes učinil názor, nepotřebuje žádné proruské weby, o jejichž sledovanosti mám velmi vážné pochybnosti. Mně a mnoha dalším, kteří přemýšlejí vlastní hlavou, nejsou žádné našeptávací weby zapotřebí.
A koho to ještě baví, může se pokochat naší hyperkorektivní diskuzí.
