Bloger Ignác Pospíšil uveřejnil včera velmi zajímavý a vysoce karmovaný článek Pět velkých omylů obhájců Pussy Riot, se kterým se ztotožňuji. A protože autor, celkem prozíravě a moudře zakázal volnou diskuzi zde, já dávám tento svůj článek k volnému diskutování jak o článku blogera Pospíšila, tak samozřejmě i o mém článku. Na primitivní diskusní příspěvky nevalné intelektuální úrovně jsme již zvyklý, tak si prosím poslužte.
Pan Pospíšil vytyčil pět hlavních tezí a celkem průkazně dokazuje, že onen rozsudek nebyl neospravedlnitelný, nebyl chráněn právem na politický protest, nebyl nedemokratický (demokratický soud je sám o sobě nesmysl), pravoslavná církev není proti rozsudku a politický proces samozřejmě nemůže omluvit znesvěcení kostela.
Málokdo si ale všímá širších strategicko-politických souvislostí celého toho humbuku kolem „Vzpoury kund“. Velmoci, či dva znepřátelené tábory se vždy snažily všemi silami znepříjemnit protivníkovi život a vždy pro to používaly zpravodajské prostředky. Celkem málo známým faktem je, že prakticky všichni komunističtí diplomaté (ale nejen diplomaté, ale i novináři, pracovníci obchodních zastoupení v cizině a další) byl vždy buď kádrovými rozvědčíky nebo alespoň dobrovolnými spolupracovníky.
A jako tací se samozřejmě všemi silami snažili podrývat režim v zemích tábora protivníka a protivník dělal co? Samozřejmě totéž. Snažil se podrývat režim v zemích komunistických. Nechci nic tvrdit na 100%, ale pokud se zamyslíme nad tím, že před třiceti lety se hry, ve světě zcela neznámého českého dramatika Václava Havla, hrály v západní cizině a nyní, kdy je světoznámým politikem, uznávaným myslitelem a filosofem, který bude dokonce mít i své vlastní letiště, se tyto hry nehrají, tak nás může něco napadnout.
Samozřejmě, pokud člověka něco napadne, ještě to nemusí být pravda, ale zkušenost říká, že často to pravda je. Tajné služby mívají vždy potíž jak legálně dostat na území protivníka větší částku peněz. A co může být lepšího než když ty peníze přijdou oficiálně, „proclené“ (stát si z nich nechá nějaké výpalné) a autor pak může podporovat disent a jezdit v reprezentativním voze, jak to uznávanému vůdci protikomunistické opozice právem přísluší.
Někdy ale tajná služba těžce, velmi těžce střelí vedle. Nejhorší „minelou“ snad byl incident, při kterém byl v roce 1983 sovětskou protivzdušnou obranou sestřelen let korejských aerolinií KAL007 do Soulu. Tady to asi americká armáda a tajná služba trochu přehnaly, protože se jim sice podařilo vybudit a zmapovat řetěz sovětských radarových stanic na Kamčatce, ale stálo to bohužel život všech 269 lidí na palubě letounu.
Žijeme sice v době po konci studené války, ale tajné služby nikde na světě nespí a jejich pracovníci téže musí vyvíjet nějakou aktivitu. A případ Pussy Riot přišel, v této okurkové sezóně, jak na zavolanou. Přesně jako jsme my před 40 lety byli, a to velmi nevybíravě. masírováni slogany „FREE ANGELA DAVIS“, zatímco se zbraněmi registrovanými na aktivistku Angelu Davisovou byly spáchány ty nejzávažnější zločiny.
Jinými slovy, západním tajným službám se případ Pussy Riot nesmírně hodí, protože samozřejmě nikdo z nich netouží po silném a sebevědomém Rusku. Opak je pravdou. A tak je každá příležitost dobrá k tomu, tak trochu Putina poplivat, že? Tím ale vůbec nechci říci, že ruské tajné služby zůstávají v tomto nějak pozadu. Vůbec ne. Jsme a zůstaneme jejich zadním dvorkem a třeba hnutí „NE ZÁKLADNÁM“ je tak krásným příkladem skvělé práce ruských tajných služeb. Ale možná se zde namáhaly zbytečně a někdo jiný se postaral o to, aby syn americké komunistky a keňského marxisty vyhrál v USA volby a tento projekt zrušil.
