Protiruská hysterie: Zklamání z neúspěchu naší ukrajinské anabáze

Je to už více než 40 let, co jsem četl knihu jasnozřivého anglického autora Erica Arthura Blaira s uměleckým jménem George Orwell 1984. V době, kdy to autor psal, se rok 1984 jevil jako vzdálená budoucnost a jeho román fikcí. Ale nyní se píše již třicátý rok po roku děje té knihy a události tam popsané již dávno vůbec žádnou fikcí nejsou.

Po tolika letech si pamatuji jen kostru a celkové vyznění onoho příběhu úředníka „Ministerstva pravdy“, ale i to málo, co si pamatuji, má až překvapivě přesný přesah do naší současnosti.

Nejen to, že se v současnosti některé věci z minulosti filtrují a opravují tak, aby vyhověly současnému trendu. Tak například o Václavu Havlovi nelze dnes napsat již vůbec nic, co by nebylo 100% rektálním alpinismem.

Jakákoli zmínka o skutečnosti, jako například jeho celoživotní charakteristika jako „levičáka“ je nepřípustná. To ovšem ještě není to nejhorší, co lze napsat. Daleko horší, ba dokonce naprosto nepřípustné, je zpochybnění onoho „humanitárního bombardování“.

Je pravdou, že Havel mohl být tak naivní a poskytl této akci své ideologické krytí v dobré víře, ale to politika nikdy neomlouvá. Joseph Fouché kdysi za jiných okolností pronesl jasnozřivou větu „bylo to horší než zločin, byla to chyba“.

A přesně v těchto intencích můžeme již dnes uvažovat o neúspěchu té naší skvělé ukrajinské akce. Chápu, z kožených křesel politiků, ba i vojáků, se to krásně plánuje. Kdo má hlavní město Ukrajiny, Kyjev, má i celou Ukrajinu.

Ale Ukrajinci nejsou žádní fiktivní hrdinové románu George Orwella, aby na daný povel začali tleskat novému, násilně dosazenému vedení Ukrajiny.

Muselo to být velmi trpké zklamání, když nejen Majdanisté, ale celý náš západní svět zjistili, že vítězstvím na Majdanu pučisté nejenže nedosáhli žádaného, ale naopak o hodně přišli.

Věci se prostě nikdy nevyvíjejí tak, jak naplánováno. O tom může hovořit řada, dnes ve vězení pykajících zločinců. A přesně tak, jak třeba nevyjde „perfektně naplánovaná loupež“, tak také nevyšlo "hladké předání moci" v Kyjevě. Rok 1984 se prostě neopakoval

V praxi vypadala věc naprosto jinak a nebyla nepodobná našemu Listopadu 1989. Když jsme, zatímco chartisté se na doporučení StB rekreovali na chalupách a chatách, zjistili, že komunistická moc ochabuje, zesílili jsme po 17.11. pouliční protesty.

A co udělali na Krymu? Totéž, ale v krymských barvách. Najednou zjistili, že na Ukrajině je vakuum moci a že, jak se česky říká, lze hledat, „kde tesař nechal díru“. A ta díra byla opravdu velká.

Krym měl dost času uspořádat referendum, prohlásit nezávislost a požádat o přičlenění k Rusku. Kdyby to neudělali, myslím přičlenění k Rusku, tak jsou na tom dnes ještě hůře než ony válkou stíhané regiony Ukrajiny.

Rusko, podle mě, jen reaguje na naše agresivní kroky a možná se v tom trochu plácá jako nudle v bandasce. Správné by samozřejmě bylo, vyslat na Východní Ukrajinu humanitární vojska.

To bychom však, jako zastánci „humanity“ nepřenesli přes srdce. Protože „humanitární pomoc“ je pouze to, co řekneme my, nikoli to, co řekne někdo jiný. I když by na bojích zkoušených územích byla situace ještě podstatně horší než před patnácti lety v srbském Kosovu.

A co se Kosova týče, tak Konfucius to řekl před více než 2.500 lety:  „Co nechci, aby jiní činili mně, ani já nečiním jiným“.

My jsme se tím neřídili a odtržením Kosova od Srbska jsme udělali jednoznačný precedent. A nyní jen vyjídáme kašičku, kterou jsme si sami navařili. Proč tedy dnes roníme krokodýlí slzy nad odtržením Krymu a nad chováním Ruska?

P.S. Už dopředu vidím pár omezenců, kteří budou halekat: "Agent StB protestuje na Václaváku???". Těmto účelovým primitivům, protože nevěřím, že by tyto hlášky prýštily z jejich poctivého vědomí a svědomí, bych tímto rád sdělil, že StB, potažmo kontrarozvědka se o člověka zajímá tehdy, pokud koná nějakou, pro ni zajímavou práci".

A jakmile tato činnost skončí, skončí i zájem "orgánů". Takže já bych se vůbec nedivil, kdybych na podzim 1989 byl osobou sledovanou. Jen tak trochu, rutinně. A proč? Protože jsem v květnu 1989 odešel ze zaměstnání v ČEZ Praha a často jezdil na Západ (tehdy už nebyl problém dostat i více výjezdních doložek najednou).

Za příživnictví mě dostat nemohli, měl jsme dost příjmů z honorářů za články a překlady. Ale nebyl jsme proto nikde vázán a proto mohl s chutí pomáhat bořit moc KSČ. A pokud se někdo bude chtít se mno poprat, tak klidně. Ale abych eliminoval hednikep věku vezmu si na to, Pavle Karle Karmo z Lidových Milic, pěknou sukovici.