U příležitosti desátého výročí „uchopení moci“ Adolfem Hitlerem a jeho NSDAP pronesl jeho hlavní vymývač mozků Joseph Goebbels tuto, titulku uvedenou řeč. Je velmi signifikantní, že se tak stalo pár týdnů po ostudném závěru bitvy o Stalingrad. V době, kdy tam v kotli zůstala jedna celá německá 6. armáda včetně svého velitele, generála Pauluse. Toho Adolf Hitler dokonce 30.1.1943 povýšil do nejvyšší vojenské hodnosti Polního Maršála, ale ani Polní Maršál nesplnil jeho přání, nezastřelil se a padl do ruského zajetí.
Lze tedy říci, že ještě dlouho po stalingradské porážce se Německo velmi tvrdošíjně drželo a kladlo spojencům velmi tuhý odpor. Wehrmacht nebyla demoralizována a němečtí vědci velmi pilně vynalézali a konstruovali nové zbraně.
Pamětníci německé okupace, tedy Protektorátu Böhmen und Mähren si vzpomínají, jaký pořádek v zásobování tehdy za Němců panoval a že, pokud měl člověk potravinové lístky, tak také svoji denní dávku potravin dostal.
Absolutně nezapomenutelný je také německý technologický pokrok během války. A to pokrok nejen v raketách, ze kterého pak žila a tyla první generace raket NASA, ale ještě na jaře 1945 byly vyvíjeny dálkově řízené bomby.
A Ukrajina se svými 45.000 obyvatel oproti 66.000 německých v roce 1933? Jistě, nějakých 6,5 miliónů musíme odečíst, ti lidé jsou v Doněcké a Lučanské oblasti, ale přesto.
Výkony těch zbylých, velmi zhruba odhadnuto, deseti miliónů bojeschopných obyvatel jsou velmi tristní.
Svádí se to na ruské dodávky materiálu a posil. Jistě, to může být a asi na tom i něco je. Nemá cenu strkat hlavu do písku. Ale jaké možnosti má dnes prezident Porošenko ve své „totální válce“ proti separatistům?
Nejsem žádný vojenský stratég, ale myslím, že ukrajinský prezident Petro Porošenko má, z vojenského hlediska, v zásadě možnosti dvě:
- Může buď zkusit model DRÁŽĎANY a tedy nařídit letectvu a těžkému dělostřelectvu, aby Doněckou a Lučanskou oblast srovnaly se zemí.
Možná by to, bráno z kapacitního hlediska i technicky zvládl, ale mezinárodní společenství by ho asi moc nepochválilo.
A myslím také, že v případu takového masakru by Rusko a prezident Putin nemlčeli a Porošenko by za chvíli mohl mít jen trosky letectva a dělostřelectva.
- A druhá „option“? Dobývat to území „ručně“, tedy pěchotou. Ale k tomu jednoznačně potřebuje dobrou armádu. Dobře organizovanou, s dobrou morálkou.
A k tomu tedy má současná ukrajinská armáda asi proklatě daleko. První dny nadšení, kdy se dobrovolníci hromadili před odvodními místnostmi (nebo to bylo i tehdy naaranžováno) jsou definitivně pryč.
Ono by nebylo těch vojáků potřeba zas až tak moc. 100.000 dobře živených, dobře vycvičených a odhodlaných vojáků s dobrou bojovou morálkou by na Východě stále ještě dokázalo divy.
Ty ale ukrajinský prezident k dispozici nemá, protože nikdo nechce vraždit své krajany. Obránci Doněcka a Luhanska jsou v nesrovnatelně lepší situaci. Nevraždí své krajany, ale střílí po vetřelcích, kteří je přišli zabít.
Pro prezidenta Porošenko to nyní není nic jiného než úkol vyřešit tuto kvadraturu kruhu a předstírat iniciativu tak dlouho, dokud ho nějaký nespokojenec z Majdanu nesesadí.
