Jistě. A to dokonce na dva způsoby. Ten první, obvyklý či naturální nebo potravinový, je zcela jasný. Miloš Zeman pravil, a nyní parafrázuji: „Paní redaktorko, já nemám nic proti zelenině, ale mezi ní a mnou musí být zařazen transformační článek – prase“. A o tom druhém přeneseném, píši níže.
Tímto způsobem, tedy podbízením se lidovému vkusu, vyhrál Miloš Zeman pro ČSSD sněmovní volby v roce 1998 a ČSSD se mu za to po pěti letech „odvděčila“ tím, že ho podtrhla při prezidentské volbě.
Na druhou stranu to je ale docela pochopitelné, protože oni už dobře věděli, co je Miloš za prezenta a co by jim z toho Hradu dělal za skopičiny. Ostatně, loni, při tzv. „LányGate“ se to ukázalo v plné síle.
Mám obavy, že domácí chov prasat, jako ostatně mnoho jiných krásných lidových tradic, u nás uvadá. Já měl to štěstí, že se mi před asi třiceti lety podařilo přesvědčit sousedy na chalupě, aby místo jednoho selátka koupili dvě, že se o to druhé „šábnem“.
Zaplatili jsme jim plnou cenu a oni nás, samozřejmě, okradli. Nelze jinak, Pražák na vsi musí být okraden, to je stará dobrá tradice. Ale nelituji. Zabíjačku jsem si užil. Byl jsem zodpovědný za pravou zadní nohu (či běh?) a musím říci, že dodělávající prase se dost cuká.
Takže to, že mnohý z nás, a my s manželkou též, milujeme tytéž zabíjačkové pochoutky jako tlačenku, ovar, jitrnička, jelítka atd. není žádnou výjimkou.
Jsme v jedné řadě s prezidentem, který si z toho také odnesl jednu z milých škádlivých přezdívek, kterými ho milující národ tak houfně častuje.
Je ale ještě jeden význam sousloví domácí zabíjačka. Kriminalisté ho používají pro dosti časté vraždy v rodině, které, světe div se, páchají více ženy než muži.
To ale není nic nepochopitelného, představte si jen s jakou chutí by některá vaše sousedka toho svýho zapíchla jako čuníka.
Tragikomický byl příklad jedné mladé ženy, která si kdysi odpykávala sedmiletý trest v ženské věznici v Pardubicích a nyní už nebude daleko od padesátky. Ta v prudké hádce o to, kdo má jejich malému potomkovi udělat sunar, propíchla manželovi srdce.
Neposloužila tím žádné z zúčastěných stran, což je ostatně klasický rys takovýchto trestných činů. A něco podobného, i když ve „very soft verzi“ se odehrálo o víkendu u nás.
Navštívila nás maminka manželky, což bývá často důvode, sporů mezi manželem a jeho tchýní. Tentokrát to ale prezident Zeman zařídil jinak. Ten, kdo se přel nebyl manžel se svoji tchýní (tedy já), ale manželka se svou matkou.
Manželka bude již brzy čtrnáctým rokem v Praze, tedy správně po moravsky Práglu, a silně načichla antizemanovštinou, zatímco její maminka, tedy moje tchýně, zůstala pravověrnou Moravankou a Zemanovi fandí.
A já jsem si z toho učinil jeden, sice amatérský, ale zato správný, politologický závěr. Prezident má kvantitativně velmi stálou skupinu příznivců, která by ho asi i dnes, přes všechny poslední průšvihy, ráda volila.
Takže pro Zemana nemá sebemenší význam podbízet se „pražské kavárně“, protože, jak si při své, a to zcela bez ironie vysoké inteligenci, dovede živě představit, té se stejně nikdy nezavděčí. Ani kdyby byl komunistickým černouškem, tak jako je nejslabší prezident USA vůbec.
Ale některé zcela nepopiratelné pravdy, které vyřkl. Třeba o tom, že nevidí ruskou invazi na Východní Ukrajině nebo že ukrajinská občanská válka je proti ISIL pouhá rýmička.
A když jsou okořeněné věcně správným překladem názvu skupiny 3undy a střízlivým hodnocením virtuálního masakru 17.11.1989 na Národní třídě, tak mnoho jeho příznivců nabude naprosto správného názoru, že Miloš Zeman nemá hlavu jen na klobouk.
A samozřejěm také to, že s prezidentem suverénního státu by si nikdo neměl čistit boty, i kdyby to byl sám velký John McCaine. Absolutně nechápu, proč by mu prezident Zeman měl naslouchat. To už jako když do Prahy přijel někdo z politbyra ÚV KSSS. Naprosto stejné.
