Polopatům snad vysvětlím, co jsem tím myslel,

Protože já prostě neumím a nechci psát polopatisticky. Jako například hlavní hrdinka filmu Chicago, vražedkyně Roxie Hart, vysvětlovala, jak se její muž miluje

Říkala, že se miluje, jako když spravuje karburátor. A já nikdy nebudu psát, jako když spravuji, nebo spíš jsem spravoval počítače. Tam je postup jasný, přímočarý a daný manuálem. Případné nestandardní kroky jsou zcela výjimečné.

Smysl mého článku je a musí být každému, i přes ty různé odskoky do podprogramů, jasný. Nahradili jsme jednu diktaturu diktaturou jinou. Dříve jsme nesměli říci nic proti SSSR, dnes nic proti homosexuálním výmyslům.

Dobře vím, že homosexualita je vrozená, nedá se léčit a homosexuálové jsou lidé stejní jako my. Proto také, samozřejmě, musí mít stejná práva. Ale mít děti, to není právo, to je poslání. A poslání, které se ne každému povede.

Takže, jestliže se někdo o své vůli nadefinuje homosexuálem. Jestliže je mu milejší „žít v sexuální pravdě“ než „trpět“ v heterosexuálním svazku, no pak prostě bude bez vlastních dětí, že?

Nikdy nemůžeme mít všechno. Pokud budu chlastat, neměl bych řídit, i když řízení auta miluji. Pokud budu děvkařit, tak mě prostě manželka možná vyhodí, i když své děti nade vše miluji.

No a pokud vstoupím do registrovaného partnerství, tak s tím, že tam si dítě neudělám ani náhodou a nehledat nějaké postranní cestičky jako adopce dětí třetích rodičů. Třetími myslím, jako „třetí stranu“ tedy nějakých nezávislých rodičů.

A jak s adopcí dětí jedné osob žijící v homosexuálním svazku druhým „rodičem“? Chvíli jsem byl tomu řešení nakloněn, ale teď už ne. Pro ten řídký případ úmrtí biologického rodiče před plnoletostí dítěte lze jistě najít i jiné řešení.

A hlavně, poměr k dítěti vůbec nezávisí na papírovém vztahu k němu. Dítě ani nemusí tušit, zda jsem „adoptovaný tatínek“ nebo jen manžel jejich matky. Sám jsem si to na vlastní kůži vyzkoušel, když jsem neadoptoval dvě děti své druhé ženy.

I když její bývalý manžel o tu adopci velmi stál, aby nemusel platit alimenty. A řeknu ještě jeden poslední postřeh, který mě dnes zrovna napadl:

HOMOSEXUÁLOVÉ JSOU JAKO CYKLISTÉ

A proč? Prostě masa cyklistů je velká a nadáváme pouze na těch pár, kteří působí dusno. Dnes ráno jsem jel po Modřanské a u Plaveckého stadionu dojel neosvětleného cyklistu. Pršelo a viditelnost byla prachmizerná.

Nakonec, když jsem byl skoro u něj, tak jsem zjistil, že nějako takovou blikačku má, ale má ji nahoře na batohu a bliká s ní do nebe.

Nemám nic ani proti cyklistů a ani proti homosexuálům. Pouze mě vytáčí malá menšina z nich, která buď přichází s nějakým homosexualistickými extrabuřty nebo se na silnici chová tak, jakoby si přáli být ještě tento měsíc pietně zpopelněni.