Článek se skoro identickým názvem, ale jiným obsahem, jsem dnes dopoledne uveřejnil na svém soukromém blogu. Ale nosný název může být samozřejmě recyklován, proč ne? Chudák Iveta Bartošová byla recyklovaná tolikrát, že to nepřežila.
Myslím si, že při současných diskuzích a hádkách o Ukrajině si tak trochu pleteme pojmy s dojmy a škatulkujeme lidi podle jejich současného postoje k této krizi a nikoli podle jejich zavedeného a vžitého „světonázoru“.
To, že jsme tak dlouho toužili být spojencem USA, členem NATO a EU nemůže přece znamenat, že budeme slepě zavírat oči nejen nad chybami, ale bohužel často i nad zločiny, kterého se tento náš spolek dopouští.
Ani „humanitární bombardování“ Srbska a ani úděsná protiradarová kampaň lidí, kteří tehdy, ve věci radaru, slepě podporovali ruskou politiku a plivali na USA mě v mém postoji nijak nezviklala a nikdo ode mě nemůže najít ani jeden proruský článek z té doby.
Pokud jsem se Ruska a Putina nějak zastal, tak to bylo jen v souvislosti s příšernou propagandistickou hysterií okolo výtržnic ze „Vzpurných kuřecích peechek“. Tenkrát se bortil svět, že holky dostaly přiměřený trest a dnes ani ten Putinův pes po nich neštěkne.
Prostě a jednoduše, velká část našeho obyvatelstva není, ani po půl roce, schopna skousnout způsob, jakým byla dosazena „nová ukrajinská vláda“. Násilím, terorem a věrolomností. A to vše jsme nejen tolerovali, ale i aktivně podporovali.
Jako „odveta“ následoval Krym. Není možné na návrat Krymu do Ruska použít žádný vzorec, žádný příklad z minulosti. Neexistuje a možná už nikdy takový případ existovat nebude. Stejně, jako se možná už nikdy žádný stát na světě nerozdělí tak mírumilovně a hladce jako Československo 1992/1993.
Pitvat Krym je opravdu na nic. Na každý argument jedné strany najdou se tři argumenty druhé strany. Důležitá ale je jedna řečnická otázka. Byl by dnes na Krymu klid, kdyby zůstal v ukrajinské správě?
Já myslím, že zabránit násilí a zachránit lidské životy, a to dokonce vlastních lidí, je vždy to nejdůležitější. A na Krymu se to povedlo skvěle a alespoň jedno místo na té mapě je klidné, bezpečné a ochráněné před útoky.
Neustále se dočítám, jak Rusko intervenuje na Ukrajině. Jistěže lze poslat tajného agenta do Londýna, aby tam zavraždil nepohodlnou osobu. To se při stávajícím stavu techniky dá jen stěží satelity prokázat.
Ale již N.S. Chruščov kdysi Kennedymu vyzvonil, že na sovětských satelitních snímcích dokáží rozpoznat poznávací značky aut. A jsme o více než padesát let dál a možná, to jen tak přeháním, jsou dnešní satelity schopné číst lidem noviny přes rameno.
To asi ne, ale tank, obrněný transportér, raketový systém GRAD nebo helikoptéru musí přece rozpoznat i ten „nejpitomější civilní satelit“. Natožpak vojenský. Takže, proč bereme vážně žvásty, že Rusové pašují na Ukrajinu těžké zbraně, když je mnoho způsobů jak je získat na místě?
Tankový opravárenský závod v Charkově má na dvoře tolik tanků, že kdyby všechny byly bojeschopné, tak s nimi klidně vyzbrojí celou tankovou divizi. A co se stalo s technikou, od které dezertovali ukrajinští vojáci?
Asi ji tam ležet nenechali, že? A také existuje pojem jako „kořistní zbraň“. A třeba ve Vietnamu prý US vojáci pro jeho spolehlivost raději používali útočnou pušku AK47 (Kalašnikov) než na údržbu náročnou M16.
Problém byl jen s ráží střeliva, ale ten na Ukrajině zcela odpadá. Nicméně, kdyby tam zasáhla americká armáda, tak by ty kořistní M4 s ráží 5,56 × 45 mm NATO byly dobré jen jako trofejní.
Rusové by si je mohli věšet doma na stěnu. Samozřejmě, jen na povolení ruské NKVD.
