Vždy, když napíši, že za normalizace bývala větší legrace, tak mě zdejší kolektiv peskuje. A přitom je tomu nepochybně tak, jak píši. Protože i se sexem je to naprosto stejně. V dobách nedospělosti nás náš malý sexíček nic nestál.
Stačily šikovné chlapecké prstíky a rozkoše bylo plno. Člověk kvůli tomu nemusel živit nějakou drzou, hubatou nánu v natáčkách, která ho ani nechce pouštět na pivo., A pak všemu ještě tvrdit že její rozkoš má přednost a nejprve musí být hotova ona.
To ej přece tak nelogické, jako zapřahat vůz před koně, ale dnes už málo kdo ví, co to byl povoz tažený koňmi. To už spíš známe fialovou krávu. Prostě pokrok a ženy, místo aby držely zobák a chodily dva kroky za mužem žvaní něco o rovnoprávnosti. Prý dokonce i v sexu.
A přesto, hlavně v té zlé normalizační době, kdy nás všude šmírovala ta baba od vedle, byly svazky mezi mužem a ženou, které ale nemusely býti svazky mezi mužem a ženou. Jinými slovy, šlo o svazky formální, do kterých třeba vstupovali lidé jinak orientovaní, aby se vyhnuli té normalizační bžundě.
Nevím, co je na tom pravdy, ale tehdy vstoupil do svazku manželského s cizinkou i muž, který se cítil býti 4%, ale překousl své ideologické přesvědčení a stal se ženáčem, i když by raději byl registrovaným partnáčem. To tehdy ovšem ještě neexistovalo. Myslím, to registrované partnerství.
A přesně v té době, kdy národ pod sovětským jhem tak úpěl, že se stoly pod půllitry piva prohýbaly a hospody řičely hlasitým neartikulovaným zpěvem sprostonárodních odrhovaček, se nejlepší kamarádka mé ženy, Míša seznámila s pohledným Italem Vincenzem.
Italové to mají těžké. Kromě pár pohledných bab, jak například byly Sophia Loren či Gina Lollobridgida je pohled na italské baby víceméně tristní. A proto si pohlední Italové jezdili do Čech vybírat si děvčata. Jednak pak měli v posteli něco hezčího a také tím podporovali genetickou rozmanitost.
A nejen kvůli genetické rozmanitosti, přitažlivosti svého snoubence a bohatství jeho rodiny, ale také proto, aby vypadla z té naší normalizační prdele, se manželčina kamarádka Míše rozhodla, že si vezme svého milence Vincenza a toto rozhodnutí bylo vzájemné.
Beze svědků nelze sňatek uskutečnit. A protože manželka byla Míšinou svědkyní, byli jsme, jaksi oba. na onu svatbu pozváni. Na svatbách to je vždy dosti pitomé, protože většinou jedna polovina svatebčanů nezná tu druhou a může se tak mezi ně vmísit nějaký vetřelec.
Strana ženicha si myslí, že je ze strany nevěsty a naopak. A skutečně, u stolu rodinného domu v Podolí skutečně seděl takový nenápadný šedovlasý mužík, který se k nikomu nehlásil. A tak jsem se nenápadně zeptal, kdo to je?
To je řidič, profesionál, bude řídit ten bílý Mercedes, co stojí před barákem. Protože italská rodina ženicha byla ve vatě, tak rozhodli, že "panna nevěstinka" (byla teprve ve třetím měsíci) pojede na Staroměstskou radnici bílým Mercedesem. A když si Ital něco zamane, tak to taky udělá.
Takže, když nadešel čas odjezdu, byl obvyklý zmatek. Ale nakonec se všichni naskládali do aut. Ke mně si sedla pouze paní svědkyně a protože jsem byl v řadě zaparkovaných vozů jako předposlední, poctivě jsem vyčkával věcí příštích.
Za mnou stál onen, již vícekrát zmiňovaný italský bílý Mercedes. A jakmile se vůz přede mnou rozjel, zařadil jsem kvalt a známým, ale pitomým, protože bez automatiky, způsobem, jsem se začal rozjíždět. Ovšem, kolona je tak rychlá jako její nejpomalejší člen...
V zrcátku jsem viděl, že se zbožňovaný italský, nenormalizační bílý Mercedes nerozjíždí. Ale, že stojí jako Stojan Jakotyč. Trpělivě jsem s nastartovaným motorem očekával věci příští a čekal, kdy se Mercedes začne odlepovat od chodníku.
To se ale nestalo. A "panna nevěstinka" spolu se svým tatínkem přestoupili ke mně, do červené Škody 110L, o které jsem již nejméně dvakrát psal, že jsem si ji v pondělí v září roku 1975 v Bílé Labuti objednal a ve čtvrtek zaplatil a vyzvedl a mnohé to popuzuje.
A důvod, proč pan "profesionál" s tím vozem neuměl odjet? Byl zcela prostý. Neuměl ho nastartovat. Tehdejší generace dieselových Mercedesů se totiž nestartoval klíčkem. Ten byl zapotřebí jen k zapnutí zapalování, ale samotný start motoru probíhal jinak.
Vlevo od volantu bylo takové táhlo osazené lichou žhavící svíčkou. Řidič tím táhlem zatáhl do první polohy a pustil tím proud do žhavících svíček. Když pak viděl, že se kontrolní žhavící svíčka na přístrojové desce rozžhavila, zatáhla ještě více a tím teprve aktivoval startér.
Jinými slovy, když neumíš to auto nastartovat, tak se do toho neser. A nejen do aut, ale do ničeho, čemu nerozumíš. Ale, málokdo tohoto zlatého pravidla dbá.
