Klasik říká toto: "život běží jako jelen, jenž byl do brusele střelen. Sotva zbavíš pannu věnce, již je tady turbulence" No, přesně tak to není, ale vy si to jistě domyslíte, že? Nechci zde ale páchat žadný kolaborantský článek.
Chci jen vzpomenout na doby, kdy to, co se ohýbat má, se ohýbalo a naopak. Je na to takový slovenský vtípek, pán Béreš ho jistě ze zkušenosti zná: "Jano, ohol sa. Veď som sa Marienka holil. Ale nie ty...".
Čímž jsem se neuměle pokusil navodit představu, že každému z nás, který se narodil ve čtyřicátých letech a dožil se dneška, bylo někdy dvacet.
Ostatně o tom a ještě o mnoho mladším věku je mnoho krásných písniček. Je však třeba dodržet limit, aby to nezavánělo pedofilií.
Rok 1968, kdy nám bylo dvacet, byl rokem krásných snů a trpkých zklamání. Proč přišlo to velké zklamání je diskutabilní a mimo téma tohoto článku. Já v létě 1968 žil se svou, umělecky založenou, přítelkyní v Západním Berlíně a měl jsem se dobře.
Ale, přišla již výše zmíněná invaze vojsk Varšavské smlouvy a můj pobyt se prodloužil na neurčito. Spolu se sedmi dalšími jsem absolvoval "Test vysokoškolské zralosti" a jako jediný prošel. Měl jsem tedy zcela legální důvod k pobytu (TU Berlin) a také příslušné stipendium.
Ovšem, také spoustu volného času tak, jak studenti mívají. A moje přítelkyně byla jednak skoro o polovinu starší (upozorňuji, že to nemusí být žádná tělesná vada) a také měla spoustu kamarádů a kamarádek z umělecké branže. O tom, ale pojednám jindy.
Její přítelkyně Anna ale neměla příliš uměleckých ambicí, byla to spíš profesionálka televizní dokumentaristiky na volné noze.
A já pro ni byl vítanou pomocí, jen za byt a stravu. Bydlela v Hamburku a tak jsem si také šel oživit vzpomínky na dva měsíce roku 1967 v tom krásném městě.
Ono to už je padesát nebo skoro padesát let a já si maně vzpomínám na tu "špatnou" televizní reklamu na barvu, kdy zeť, natírající plot nehezky říká: "Ale to Vy tady, maminko, už nebudete...". Takže Hamburk 1968-1969 byl jiný než Hamburk 1967.
A v čem ta moje pomoc spočívala? Dodnes musí být kamera na stativu nebo být držena v ruce. Jistě, dnes jsou kamery umístěné na čemkoli, tehdy ale, se 16mm kamerou (tak se točily i filmy do kin) musel zacházet kameraman, po novu kameragender.
Nebylo to nic těžkého. Dostal jsem do ruky mikrofon na šňůře a dělal rozhovory především s důchodci na takových těch důchodcovských bálech. Měl jsem samozřejmě akcent, ale mě vždycky vystřihla, resp. vůbec neměla kameru zapnutou.
A dařilo se tyto šoty televizi prodat a tak vznikl projekt půlhodinového dokumentu Rentner auf Mallorca kam jsem měl s Annou, jako levná pracovní síla - o nějakém honoráři nepadlo ani slovo - vycestovat.
Jenomže, Španělsko bylo tehdy jiné, než současné Španělsko a pro občany z komunistických zemí mělo velmi tvrdá, "Trumpovská" vízová pravidla a bylo skoro nemožné je splnit. A ta vyvstala myšlenka, že mi nějaký kamarád půjčí svoji občanku, ale ta padla.
Nakonec, když už naše pobyty v Hamburku přestaly, tak Anna ten svůj půlhodinový dokument 1969-Důchodci na Mallorce konečně natočila, ale to už šlo mimo mě.
Takže, ať už to vyznívá jakkoli, třeba jako "kolaborantský postoj s vítači" musím dosvědčit, že již před více než padesáti lety se němečtí důchodci stěhovali do teplých krajin a s nějakou muslimskou migrací to nemělo vůbec nic společného.
To spíš s penězi, protože jak praví náš guru, Václav Klaus: O peníze jde vždy až v první řadě..
