Je to kruté, ale je to tak. Známe to ze soukromého života. Tak dlouho chodíme s džbánem pro vodu, až dá někdo na pivo. To je ovšem pouze ta žertovná a nereálná verze onoho utrženého ucha. Ve skutečnosti nám život vždy spočítá to, jaké nepředloženosti jsme do něj „investovali“. A to platí jak v manželství, tak ve zdraví, v řízení automobilu nebo i v práci.
Můžeme se cítit jako Casanovův následník a dlouho to vychází. A najednou zjistíme, že manželka ochladla a je tam někdo druhý, a již se to nedá slepit. Ta naše krásná erotická dobrodružství už nelze vzít zpět.
A nejinak je tomu se zdravím. Když budeme několik desetiletí investovat každodenně čtyřicítku cigaret, tak máme velkou pravděpodobnost předčasného úmrtního listu.
A pokud bude náš stal řízení příliš divoký, tak nám to riskantní předjíždění jednou nemusí vyjít a obdržíme do své rakve krásný certifikát „Pirát roku zabil i svou ženu a děti“.
To vše jsou věci privátní a málokoho kolem zajímají. Každá rodina si své tragédie obrečí sama. Ale co s tím, když se mé konání týká celého státu, celého národa či celé země?
My jsme v Praze v roce 1989 v podstatě demonstrovali za kapitalismus. I když to nikdo neřekl na plná ústa, ani Václav Havel ne, tak tomu tak bylo. Až Václav Klaus prolomil tu hradbu stydlivosti – kapitalismus byl tehdy nemravným slovem – a řekl, kudy dál.
Ale zamysleli jste se Pražáci někdy nad tím, že spoustě lidí na venkově tento směr vývoje možná dost nevyhovoval a že jim byl vnucen? Ne, že by tak milovali komunisty, ale prostě proto, že lidé se často bojí změny a mnohý z nich, dnes bez zaměstnání a po exekuci, by to asi potvrdil.
A to jsme, proti Ukrajině „slabá káva“. Po oddělení Slovenska jsme jazykově jednotní a nedělí nás ani náboženství nebo výrazně nižší úroveň v některé části země. I když samozřejmě, regiony s velmi slabou ekonomikou jsou.
A Ukrajina? Už jsem zde tuto historku nejméně jednou uváděl. Nakupoval jsem v neděli, hned po otevření v nyní již končícím Intersparu a pokladny byly prakticky volné. A tak tam se mnou ukrajinská děvčata švitořila na téma: „V neděli Češi do kostela nechodí“.
Protože i náboženství poltí tuto zem. Bohatší Východ nestojí o principy tzv. Lidských práv, hlavně co se šíření homosexuality týče. Vím, že není nakažlivá, ale jde o šíření médii a její další propagaci, tak trefně nazvanou Václavem Klausem „homosexualismem“.
V Rusku je „homosexualismus“ zakázán (samotná homosexualita a její praktikování samozřejmě ne). A to je jedna z věcí, kterou Východ Ukrajiny chtěl a od Majdanu, kvůli EU, nikdy dostat nemůže.
A to byl pouze malý příklad rozporů, které na Ukrajině byly před „Majdanizací“ její vlády. Rozporů, které vidím já, jako povrchní pozorovatel a které jsou dozajista daleko a daleko hlubší, než si kdo zde vůbec dokáže představit.
Argumentuje se zde tím, že na Ukrajině proběhly „demokratické volby“. Ano, byly demokratické v tom slova smyslu, že byly přímé a tajné. Ale otázkou je, jak to bylo s kandidátkami a stranami vůbec?
Opravdu si myslíte, že několik měsíců po tom, co si vládu prosadila banda ozbrojených teroristů, potom, kdy lidé jiného smýšlení byli upáleni v Oděse a po tom, co ústřední vláda bez skrupulí zabíjí obyvatele Východu, bude mít někdo chuť a odvahu organizovat opoziční stranu?
Já myslím, že i Ukrajinci jsou jen lidé a že strach je univerzální veličinou. Jak je to dlouho, co jistý ukrajinský ministr vyhlásil čistky ve všech médiích a jiných subjektech, právě proto, aby dosáhl „jednotného hlasu Ukrajiny“, podobně jako kdysi NSDAP?
I můj oblíbený, středně retardovaný delfín, bez problémů pochopí, že Rusko Východ Ukrajiny padnout nenechá. A nechápu, jak toto mohou třeba USA nevidět. A proto by si „Majdanisti“ měli sednout se svými chlebodárci a vymyslet, sice velmi bolestný, ale zato čestný.
Způsob, jak z té šlamastyky ven. Další sankce tady asi nepomohou a to jediné, co by pomohlo, tedy jaderný útok na Rusko, je ještě větší šílenství než rozdělení Ukrajiny.
