Moje ruština byla v Karlových Varech zcela sebezničující...

...a nerad na to vzpomínám. Jedinou výhodou je, že si na to skoro nikdy nevzpomenu, takže jsem v klidu. A tak dám k dobru několik vzpomínek. Ať ruských či neruských, ale spíše neruských. Ono je to stejně jedno.

Vezl jsem jakousi skupinu západoněmeckých studentů směr Heimat a naše poslední štace byla v hotelu Alice v KV.

Hotel jsme znal z dřívějška a tak jsem se tam cítil jako doma. Hned jsem skupinu zavedl do baru, kde zrovna náhodou dlela skupina sovětských mládežníků a já se hned nabídl, že budu tlumočit.

Měl jsem ohromný úspěch. Jen jsem začal, tak jsem také skončil, protože bylo zřejmě, že k tlumočení z ruštiny do němčiny a naopak jenom němčina nestačí.

Tu ostatně uměli ti němečtí studenti lépe. A tak jsem se věnoval konzumaci levných socialistických alkoholických nápojů.

Rusy nebo správně řečeno, sovětské skupiny jsem nevodil, protože jsem neměl zkoušky z ruštiny. A tak jsem se spokojil s kombinací A-N-F, přičemž moje F byla tehdy dost bídná a trochu jsem si ji napravil až když jsem jisté Jannine v Paříži zahříval lůžko.

Do té doby to byla katastrofa a abych si tu francouzštinu zlepšil, vzal jsem si belgickou skupinu do Tater, které šéfoval rodilý Maďar, vyexpedovaný z Maďarska. A ten belgický Maďar (zárodek EU) tak toužil po záchvěvu rodného Maďarska...

...že mě ukecal, abych mu uvařil kotlíkový (pan Matuška říká kološvárský) guláš. Tedy ne já, ale kuchyň toho mládežnického zařízení (že ale byla tehdy v té normalizaci docela sranda a hlavně levná) ve Starém Smokovci ve Vysokých Tatrách.

Stačila padesátikorunová mince, tehdy ovšem bankovka, a šéfkuchař za mých "pade" a materiálu, který měl k dispozici, stvořil skvělý kološvárský guláš. Pěkně ostrý, jak má být a Lászlo, tak se jmenoval ten vedoucí skupiny, zavelel: Bikavér, 1:1.

Takže, na každou osobu ve skupině jedna sedmička červeného a to bylo "Ein bischen zuviel". Tedy, pro členy a hlavně členky té studentské skupiny. Děvčata, myslím si, ještě nikdy předtím alkoholu nepožila a podle toho to také vypadalo.

Dál už to nebudu líčit, nebylo by to slušné. Ale teď k tomu, co mě vlastně inspirovalo a co je věčným soužitím různých národů, náboženství a kultur: Karlovy Vary Samozřejmě, nejen KV, Ale i Praha. Nicméně dnes jde o KV:

Karlovy Vary, Češi a Rusové

(Jan Pražák)

	Martina Moudrá Blog

	Jiří Hermánek Facebook Blog

Tak to mě od paní Moudré fakt zaujalo, protože sice, jak KV, tak i Karlštejn jsou turistické atrakce první třídy, ale mají se k sobě asi jako vysokohorská turistika válením se na pláži Saint Tropez, kde mimochodem balila své milence Brigitte Bardot. To je ale už dávno.

Takže Karlštejn. Býval jsem kdysi nepolíbenými karlštejnským panicem a podle toho to taky vypadalo. Přivedl jsem na hrad první západoněmeckou skupinu, koupil jsem ji lístky, odevzdal ji průvodci a šel na pivo.

K pivu jsem si dal 15 dkg světlé tlačenky a pomalu jsem se loudal k autobusu. Tam jsem vyčkal příchodu skupinu a čelní dívka mi říká: "Joschi (to bylo moje krycí jméno u BND), vrchní ti posílá nějaké cigarety.

Byly to dvě krabičky Amerik a mně došlo, jaké jsem to mladistvé pako. Vrchní je samozřejmě okradl a bylo mu stydno, že jsem platil. A tak u každé další skupiny jsem seděl způsobně v hospodě a pozoroval, jak Pepa zručně okrádá turisty.

Ono jim vůbec nebylo divné. že řízek stojí na jídelním lístku třeba 17,- Kčs a Pepa jim účtuje 35,- Kčs. A nebylo jim to divné po právu, protože prostě seděli na atraktivním místě, což se ale v socialismu nepočítalo.

A z toho plyne jediné poučení (autor, emeritní prezident, profesor Václav Klaus, jeden z mála politiků, kromě Miloše Zemana, co mají zdravý rozum):

O peníze jde vždy až v první řadě

A to i v Karlových Varech