Miloš Zeman a občanská společnost

Je prostor pro aktivity a účast občanů, kdy jednotlivý občan může ovlivnit podmínky, v nichž žije, a to jak přímo, vlastní účastí v organizaci, tak nepřímo, politickým tlakem na nastolení agendy, která bude odrážet témata...

A konflikty, jež jsou hluboce zakořeněny ve společnosti. To jsem si prosím vypůjčil z https://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C4%8Dansk%C3%A1_spole%C4%8Dnost a je na místě se ptát, co vlastně jsou ty problémy hluboce zakořeněné ve společnosti?

Na to je podle mě, velice jednoduchá odpověď. Pro každého je to něco zcela jiného a jen málokdy něco společného. Společným zájmem bylo třeba hnutí okolo 17. listopadu 1989. Ale známe statistické detaily? Neznáme. Nevíme:

1. Jak se k celé věci stavěl venkov. Zda i tam panovalo stejné nadšení jako v Praze v listopadu 1989 in na venkově? Nepřehlasovala Praha venkov, na rozdíl od prezidentské volby, jednoduše proto, že žádné hlasování nebylo?
2. Jak se k celé věci stavěli komunisté? Nebylo jich zas až tak málo, něco přes jeden milión. A víme, že všichni si přáli zrušení vedoucí úlohy KSČ tak, aby ztratili pozice?
   Můj tehdejší šéf Láďa F. (moji nizozemští přátelé říkali, že to jméno znamená "pán z dobrého moudí") sice zásahy VB kritizoval a to velmi, ale myšlenka, aby komisté, včetně něj, šli do prdele, ho asi nikdy, ani přes vehementní kritiku KSČ, nenapadla.
3. A co "bratia Slováci?". Tam sice fungovala jakási VPN, ale nějaké masové nebo jiné statisícové demonstrace jsem nějak zaspal. A to ještě začínalo nenápadně hrozit, že "milovaný Saša Dubček" nebude prezidentem a záhy na to i rozpad státu.

Prostě a jednoduše, najít nějaký ilustrativní příklad řešení hluboce zakořeněných problémů pomocí občanské společnosti je velmi obtížné, ba až nemožné. Velkým zastáncem teorie občanské společnosti byl samozřejmě Václav Havel.

Vím, že se o něm nesmí psát, ale přesto to risknu. Václav Havel, ale nejen on, schvaloval vždy to, co se jemu hodilo do krámu. To, co podporovalo jeho náhled na svět a jeho politické záměry. Tak třeba, i když to nebude chronologicky seřazeno, tak třeba hnutí "Děkujeme odejděte" nebo tzv televizní krizi.

U obou těchto akcí se jistě podařilo získat značnou, ale nevíme jakou, část obyvatelstva na stranu této formy "občanské společnosti".

Ale zda skutečně šlo a vyřešení nějakých problémů hluboce zakořeněných ve společnosti nebo jen o odstranění nepohodlných politiků, resp. zmocnění se vlády nad Českou televizí, tak to nechám každému na úvaze.

Kdysi, za temné normalizační totality, kdy nás Husák oblboval levným pivem platil jeden vtip, který je vlastně bezezbytku aplikovatelný i nyní:

1. Pravidlo číslo 1: Šéf má vždycky pravdu
2. Pravidlo číslo 2: Pokud šéf pravdu nemá, automaticky platí pravidlo č. 1

A toto pravidlo platilo bezezbytku i v listopadu 1997, kdy proběhl tzv. Sarajevský atentát a my se jen můžeme domnívat, kdo za ním stál. A následně proběhlo celkem malé, ale intenzivní shromáždění na podporu Václava Klause.

A "šéfovi", který "měl vždy pravdu", samozřejmě kromě nějakých těch bombiček, se to moc nelíbilo. Resp nelíbilo se mu vůbec, že odstřelený politik se ještě hýbe a projevuje známky života a ostře odsoudil Lívii Klausovou, která s dojetím přečetla dopis syna otci, Václavu Klausovi.

A dnes Miloš Zeman si pysk ohledně občanské společnosti nijak netřepí. A stejně jako každý výrazný politik má své příznivce a odpůrce. A odpůrci, kterých sice je početní menšina, ale ta je daleko hlasitější, než ti, které by bylo možné nazvat příznivci nebo neutrální.

A tito odpůrci uspořádali  na Staroměstském náměstí "alternativní oslavu 28. října". Nu, proč ne? Hlavně, že je co slavit, ale celá ta akce byla hlavně proti prezidentovi Zemanovi, proti kterému ministr Herman vymyslel velmi rafinovaný manévr.

A toto, dozajista, alespoň z pohledu ČT byla "občanská společnost". Zatímco, když 17. listopadu demonstrovali na Letné Zemanovi příznivci, tak to zřejmě, podle mediálního pokrytí, žádná občanská společnost nebyla.

Quod licet Iovi, non licet bovi nebo tak nějak.